Důkazem toho, co dovede, byla její interpretace známé Horáčkovy a Hapkovy písně Na hotelu v Olomouci. Album Okná dokorán je její první deskou po desetileté pauze, shodou okolností (nebo úmyslně?) vydanou deset let od smrti jejího partnera a textaře Petera Lipovského.
Szidi Tobias říká, že texty tohoto alba, které mají tvořit určitý cyklus, vysmýčila kdesi ve skříni, kam je někdy Peter Lipovský založil. Snad to byl dokonce on, kdo dal cyklu název Okna dokořán, protože „jsou připravena vypustit mé sny ven“. Přesněji ani obsah desky vyjádřit nelze. Jednotlivé písničky si můžeme snadno představit jako sny a vidění, které se zpěvačka snaží svým neobvyklým hlubokým, chraplavým, až drsným, a přesto hladivým hlasem odvyprávět: „Dívám se na slova, cítím je, zpívám je, vidím obrázky.“
Vznikla zvláštní deska. Působí sladkobolně, ať jsou texty ve slovenštině, v češtině, nebo hebrejsky, nejspíš proto, že Vyskočániho hudba staví na tradicích východoslovenské a balkánské hudby s dominující fňuknou, tedy tahací harmonikou, houslemi nebo klarinetem. Sama o sobě je to srdceryvná kombinace, u níž to hrozí explozí sentimentu. Šansoniérka je ale natolik zkušená, že dokáže přesně vycítit, co je smutek a co už by bylo za sentimentální, bolavou hranou. To ovšem neznamená, že je všechno úplně v pořádku – někde v půli, tam, co je píseň Od stvoření duhy, trochu padá řetěz, ovšem následující Tango Macondo znovu pozvedne album k potřebnému spádu.
Pokud přijmeme tvrzení, že jde o pevný, zhudebněný cyklus básní, pak je nutno také uznat, že i Vyskočáni pojal z dramaturgického hlediska hudební stránku stejně strukturovaně. První skladba Okná dokorán a poslední píseň Podaj mi ruku rámují album podobnými aranžmá, které díky cimbálu drží všechny výlety směrem na Balkán stále pevnýma nohama na Slovensku a v Čechách. Mimochodem, závěrečná píseň, nejspíš nejlepší song na desce, patří k těm silným skladbám, jež nabíjejí posluchačovu duši nejpozitivnějšími emocemi a silou žít.
Ještě jedna píseň by měla být v této recenzi zmíněna. Je to dueto To jednou k večeru s dalším Horáčkovým oblíbencem Jardou Svobodou. Jako kdybychom si znovu vzpomněli na kazatelskou éru jeho Trabandu, když zpívá o návratu z Ostřihomské kaple: „Přátelé mí z vesnic i vy městští / ze širé Rusi, Polska i vy rodem Češi / až potáhnete po té cestě z Pešti / vězte / jedno bude, jakou řečí mluví vaše štěstí.“ V tom je to až andělské sjednocující poselství každé písně na světě. Pokud ovšem dokáže oslovit své posluchače.
Verdikt: 80%
Silné album pro milovníky šansonů. Zvlášť pro ty, kteří jdou po síle slova a interpretace.