Marcyn Hampel se na scéně etabloval jako bubeník kapel February a Places – svěžích kytarovek britského střihu – aby nakonec zakotvil v koncertní sestavě mezi o generaci staršími kolegy věhlasných veteránů Buty. Když si pak před časem vymyslel svou sólovou bokovku Moře dní, o něco později do ní přizval i kolegu z kapely, kterému se jeho rodiče pomstili stejným křestním jménem jako příjmením. Lukáš Lukáš je dnes ovšem, navzdory úrazu, který ho upoutal na vozík, nejen respektovaným zvukařem a muzikantem, ale i stále šikovnějším producentem, v jehož venkovském studiu Jalupňa vznikla už slušná porce nahrávek.
Moře dní se zjevilo v čase covidových lockdownů a potom, co si dvojice osahala terén několika singly, obklopila se několika spoluhráči a začala běžně koncertovat. Ale především už po zhruba dvou letech reálné existence vydala debutové eponymní album. To vystihuje základní charakteristika, kterou se kapela prezentuje, a sice že jde o „obyčejné písničkářství inspirované legendami, jako jsou skupina Buty nebo seriál Twin Peaks“. Právě zmínka dvou značně odlišných fenoménů v jediné větě prozrazuje nejen sklony k ironii, ale i celkovou odlehčenost a programový opak hlubokomyslných chutí mnoha kolegů. Bez toho, že by šlo o záměrnou rezignaci na obsah nebo naopak o vymezování se vůči všemu alternativnějšímu.
Už od prvního poslechu je jasné, že královnou je tu kytara. Při úvodu desky si mimochodem nelze nevzpomenout na Prouzu. Rozevláté, tu indierockově echované, tu až folkově průzračné akustické melodie se prolínají a s lehkostí prohánějí prostorem. Jestliže ale zpočátku vzbuzují dojem snahy o náladovost, melancholii a sofistikovanost, s postupující stopáží stále více vystrkuje růžky ona obyčejná písnička, kde vedle zmíněných But můžeme v inspiracích slyšet i osvědčené jistoty od Mňágy a Žďorp až třeba po Tata Bojs. „Nakaženost“ Radkem Pastrňákem a jeho spoluhráči nakonec ovšem stejně zvítězí, a třeba u písně Fajfka je až bizarní pomyšlení, že ji nesložili oni.
Písničky jsou často lyrické, zamyšleně melancholické a stejně jako miliony hektolitrů slané vody v sobě mají cosi nekonečného, aby nacházely impulsy ve všednodennosti, obyčejnosti, příbězích, které se odehrávají v našem okolí, aniž bychom si jich vůbec všimli. Právě ona nenápadnost je ale občas kontraproduktivní. Velmi často totiž balancuje na hraně prázdnoty i hudebních výplní a skladatelské vaty. Většinou to Moře dní ustojí a dokáže obrátit ve svůj prospěch, ale je znát, že jednotlivé tracky odrážejí různá období vzniku a jejich vyznění se proměňuje. Svoboda je zkrátka na prvním místě a kapela nezastírá, že si ani trochu nelámala hlavu s tím, pro koho jsou vlastně určené. Prostě se to občas stane, jako třeba ve svěží a hybné Nezavírej.
Silnou stránkou Marcynových skladeb je imaginace. Nejenom že je v nich obsažená a všudypřítomná, ale zároveň mají i sílu ji probouzet v posluchačích. Nesnaží se svého příjemce zavalit optimismem, jako to dělají třeba Něco něco nebo Parta vynikajících lidí, a tak i vedle dalších mladých jmen působí o mnoho dospěleji a vyzráleji. Vedle dokola citovaného Radka Pastrňáka se tak dříve či později vybaví i poetika slovenských tvůrců – ať už to byly rané písně Pavola Hammela, geniální oduševnělost Deža Ursínyho, či třeba spolupráce Richarda Müllera s Jarem Filipem. A čert vem, že do jejich mistrovské úrovně tu zatím ještě hezkých pár pater chybí – pozoruhodný je tu už jen onen směr.
Debut Moře dní je nenápadná deska, u které je už předem jasné, že neprorazí ani v hitparádách, ani se neobjeví v nominacích alb roku. Přesto je v její neambicióznosti jisté kouzlo, které k ní může mnohé i zpětně nasměrovat a vracet. Navíc při postupném proposlouchávání vyplouvá na povrch onen dvouletý odstup, který dělí nejstarší skladby od nejnovějších a dává tak signál, že přesvědčivosti i správných nalezených směrů bude spíš jen přibývat.
Verdikt: 72 %
Svobodné neprvoplánové písničky i se všemi klady i zápory, které svoboda přináší. Jde jen o to, zda máte chuť se s nimi propojit.