Není tajemstvím, že Swans jsou v současnosti především frontman Michael Gira a jen na něm záleží, kdo v kapele bude aktuálně hrát a jak moc intenzivní to bude. Z tohoto pohledu působí úvod alba matoucím dojmem smířlivé katarze a možná až přípravou na loučení, které, jak víme, stejně jednou musí přijít. Křehké vybrnkávání akustické kytary znovu zneklidňuje, ale zároveň ani trochu nenaznačuje, že by mělo vyvrcholit k obvyklému výbuchu a erupci hluku. Zamyšlený podtón naruší až třetí skladba Los Angeles: City of Death, rockově hybný postpunkový marš, aby se následně vše znovu zklidnilo. Ona charakteristická intenzita tak tentokrát dostává spíš podobu rituálního obřadu, kolektivního soustředění a temných nálad.
Zvuk alba zajisté ovlivnila nenápadná, ale důležitá proměna sestavy – vrátil se Larry Mullins, který ve Swans už bubnoval v polovině devadesátých let a jinak je dlouholetým spoluhráčem Iggyho Popa a častým hostem u kapel, jako jsou The Residents nebo Nick Cave & The Bad Seeds. Úplně poprvé se objevila baskytaristka Dana Schechter, která s Girou hrála v letech nečinnosti Swans ve formaci The Angels of Light a která je známá třeba z projektů Bee and Flower nebo Insect Ark. Především její hlas je pro nahrávku zjevným obohacením, zpestřením a v některých okamžicích napomáhá k posunu až někam k romantickým baladám.
Při starém zůstává přístup nikam nespěchat a atmosféru důkladně vygradovat. S jedinou kratší výjimkou se délka skladeb tradičně pohybuje mezi šesti a jedenácti minutami a ani tentokrát nechybí (na předposledním místě) rozsáhlý kolážovitý opus The Beggar Lover (Three), který by hravě vydal na samostatnou nahrávku, neboť sám má téměř tři čtvrtě hodiny. Právě on se asi nejvíc z celého konceptu vymyká a svou divadelní podobou, v níž se z úderů tympánů a drone bručení vynořují fatalistické monology, naopak nejvíce odkazuje k dřívějším hlukovým Swans.
Celkově ale nahrávka nevyznívá ani zdaleka tak temně jako dříve. Fanoušky sice může trochu vyděsit skladba s názvem Michael Is Done, ale i ta jen do okamžiku, kdy se text vyvine do vyrovnaného konstatování „When Michael is gone, some other will come…“ Tedy, že až někdy nastane čas, tak se nemusíme bát, že by nepřišel někdo mladší, kdo… se nezakecá. Mnohem více tu tak Girovi vnitřní démoni nabírají terapeutickou sílu a ponuré nálady přetavují v jistotu naděje.
Swans i tentokrát dokazují, jak mocnými mistry míchání krásy i děsu jsou. Jak umí vtáhnout posluchače do podivuhodného světa, v němž se prolíná zároveň pinkfloydovská nekonečnost vesmíru, morrisonovská dekadence a teatrálnost, repetitivní hypnotičnost Kraftwerk, monumentálnost gotiky v architektuře i hudbě a temné a emocionální kořeny folkových balad. Spolu s Girovými existenciálními úvahami a myšlenkami na téma smrtelnosti se vše slévá v ohromující proud hudby. Silný jak rozvodněná řeka, mohutný jak pouštní vlna zvířeného písku.
Swans se tak znovu povedlo to, co ve finále každého předchozího alba vypadá jako neproveditelné a nezopakovatelné. I tentokrát vytvořili dílo plné překvapení a podivuhodných pasáží a i tentokrát malují působivé obrazy a budují atmosféry, o nichž si ostatní kapely mohou jen nechat zdát.
Verdikt: 78%
Přestože dvouhodinový poslech rozhodně není nic pro ty, kteří se v hudbě spokojí s pouhou zábavou, k nudě tu rozhodně není sebemenší důvod. To už je spíš blíž pocit, že tenhle „soundtrack“ vás snadno vyprovodí, kam si budete přát. I třeba až na věčnost. Swans zase nezklamali!