Živák je specifická záležitost. Máme totiž desky, které přinášejí uměleckou tvorbu tvůrců, a desky-dokumenty. Alba, jakým je i záznam koncertu Švihadla, patří mezi ty dokumentární. Musíme se na ně dívat jinak než na alba řadová. Víc než perfektnost se u nich cení autenticita a atmosféra. A album ke čtyřicítce českého reggae týmu ji celkem výstižně zachytilo.
Nahrávka je pěkně sestříhaná, jen s minimálními pauzami nebo dokonce bez nich, takže koncert má spád, publikum je srdečné a bezprostřední, hlavní vokalista je na recenzentův vkus možná vytažený moc dopředu, v jedné ze skladeb zní trochu nepříjemné ságo, ale to všechno není důležité, protože kapela šlape a rozdává veselí, radost, pohodu a servíruje lidem tempa, která nutí k tanci. Vysílá bezstarostná poselství i ve chvílích, když v závěru show zpívá, že „opice z mojí hlavy nechce ven“. Kontaktnost je hlavním pozitivním rysem alba.
Švihadlo svou deskou definuje běžnou středoevropskou představu o reggae. Zkušená kapela si v průběhu let vytvořila vlastní podobu dnes už klasického, ba až retro soundu z éry fúze autentického jamajského reggae a angloamerického rocku, s níž slavil úspěchy na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let Bob Marley (kapela mu na koncertě věnovala jednu píseň). Dnešní reggae je už někde jinde, brutálně splývá s hip hopem, ale přiznejme si, že forma, jíž čeští rastamani zůstali celých čtyřicet let věrní, byla a je svou přímočarostí a rockovou uvolněností pro bílé publikum přijatelnější. Švihadlo jí dokázalo vylepšit tím, že podtrhlo pro českého posluchače romantický rozměr zářivého slunce a jasného moře Karibiku, krásných holek (třeba amerických rekreantek z Nebrasky nebo jiného Buranova) a podvečerních koktejlů s rumem. „Na Jamajce půl srdce mám,“ zpívají. Nabízí se analogie s trampskými písněmi z třicátých let minulého století – tam se zase zpívalo o Divokém západě, který také nikdo z autorů nikdy neviděl. A který byl úplně jiný než si ho autoři písní představovali.
Verdikt: 70%
Živáky jako desky ale často také bývají protivná záležitost. Chybí hlavně vizuální vjem, který je při vystoupení důležitý, písničky bývají zbaveny studiových efektů, skoro na každé desce jsou obvykle některé nástroje znovu dodatečně přenatočeny ve studiu, čímž ubude autenticity.Ale i když některé z těchto nevýhod album Švihadla také zasáhly, editorům se povedlo zachytit atmosféru nezapomenutelné akce, jíž definuje název jedné z písniček – Nikdo nebude smutnej.