Albu předcházelo znechucení a svého druhu útěk z Prahy k babičce na anglický venkov. Právě zde se nahrávka začala rodit, jen s kytarou a mikrofonem. Přesto nejde o pokračování dřívější introvertní cesty s křehkými, a místy až zakomplexovaně znějícími písničkami, ve kterých se dospívající dívka vyrovnávala s realitou a její očekávání se srážela s šedivou praxí, což nutně vyvolávalo deziluzi.
Nové album má nečekaně syrový charakter, ale hlavně hutný zvuk plný nezvyklých zkreslení kytar a zvukového experimentování. Typickou ukázkou je finále skladby So So Sad gradující až do apokalyptického běsnění, za které by se nemusela stydět ani ta nejhlasitější shoegaze kapela. Ale i v klidnějších chvílích kytara často využívá přinejmenším mohutná echa, která jí dodávají na tajuplnosti a intenzitě. V takových chvílích mimochodem album hodně připomene začátky PJ Harvey.
Na zvukové postprodukci se opět, stejně jako minule, podílel Kryštof Kříček, známý jako klávesista Please the Trees. Ale je cítit, že tentokrát už se k němu dostal mnohem dotaženější materiál; skladby znějí už v samém základu sebevědomě, méně z nich vyvěrá tápání a hledání, a více ukazují rostoucí skladatelský potenciál interpretky. Přesto lze předpokládat, že finální vyšperkovávání, které mnoha písním dodává potřebný ksicht – jako je třeba surově agresivní beat v závěrečném songu Open – jsou právě jeho přínosem. A slovo přínos je na místě. Pokud bychom samotným skladbám chtěli něco málo vytknout, pak je to fakt, že pořád ještě autenticita podání převažuje nad skladatelskou invencí a originálností. A že v mnoha momentech se přímo vnucuje myšlenka: Kde jen jsem to už slyšel?
Podobně jako zpěvačka zjevně zraje z nejisté postpubescentky ve zkušenostmi posílenou mladou ženu i její autorská tvorba získává s novou nahrávkou více na přesvědčivosti. Jistě by bylo možné ještě nějakou dobu vydržet s předchozím poklidným a terapeutickým zvukem, ale právě aktuální posun dokazuje schopnost lépe se vyrovnávat s realitou a ovlivňovat ji cíleně k obrazu svému. Zatímco rané písně Amelie Siba zněly jako určité smíření s omezeními, jaké nám existence přináší, tady je jasně patrné převzetí zodpovědnosti a chuť sama si určovat pravidla, směr a podmínky. Nutno dodat, že jde o vyspělost autorskou i hudební, kterou mnozí získávají až v mnohem pozdějším věku, a že se opět projevuje nemalý umělecký talent, jakým protagonistka oplývá.
Je vlastně logické, že album vychází na v minulosti hlavně hardcorové značce Day After, pevně spojené třeba se začátky Sunshine, a v poslední době domově třeba táborských Kalle, které s Amelií spojuje i určitá podpovrchová intenzita a překypující emoce do písní vkládané. A jestliže se o minulém albu Love Cowboys psalo, že se na něm autorka snaží zbavit nálepky pokojíčkové písničkářky, to aktuální dokazuje, že toho vůbec nemá zapotřebí, protože i tak lze dát skladbám výtečné charisma a pestrá aranžmá. A pokud by to někomu snad vadilo, zjevně jen bazíruje na tom nepodstatném.
Amelia Siba každopádně znovu potvrdila, že patří k tomu nejzajímavějšímu, co se na naší indiepopové scéně vyskytuje, a že všechna ta dosavadní ocenění i pomyslná nálepka exportního artiklu nebyla ani náhodná, ani přehnaně neopodstatněná či (jako v případě jiných) uměle vyhypovaná. Součástí skvělých nahrávek je vždy zvědavost, co bude následovat dál. O této to platí vrchovatě.
Verdikt 86%
Amelii Siba se opět podařilo posunout se na své cestě o značný kus dál. Její nové album je vyzrálejší, má menší potřebu zalíbit se všem a více odráží nitro svých tvůrců. Co vlastně chtít víc od alba tak mladého interpreta?