Až na několik drobností je celé album výlučně Žbirkovým dílem (naživo prý hrají v šesti), produkovaným Patrickem Jamesem Fitzroyem, se kterým pracoval už na otcově albu Posledné veci. Je na ní znát, že oba pánové k nahrávání přistoupili pečlivě.
Heartworn má zajímavou konstrukci. Slyšíte úvodní Fever Dream a říkáte si, že ti Depešáci nějak změkli, ale pak se objeví pět kousků, které představují dreampopový žánr v jeho nejčistší podobě. Zvukové obrazy s trochu vzdálenými, éterickými vokály se vznášejí nad realitou, lákají k tomu, abychom zavřeli oči a nechali se unášet mírným větříkem hudby kamsi do dálky. Ze snu nás na chvíli probudí singl Polyester a vyvolá v nás úsměv – ano, ta kytara jasně prozrazuje, čí je David syn.
Uprostřed desky se objeví instrumentálka Defend Urself signalizující mírný přerod alba. Obsahuje zajímavý rhythm track, který jako kdyby ukazoval na vliv nějakého afrického stylu world music. Zvláštní kousek, který paradoxně patří a zároveň nepatří do celkového vyznění desky.
Následujících pět skladeb je stylově poněkud rozptýlených – najdeme mezi nimi například svižnější Ivy League, typický anglický shoegaze z devadesátek přefiltrovaný do modernější podoby, ale také nejvíce plovoucí skladbu – titulní píseň alba. Posluchač si možná připomene, jak Beatles experimentovali s pozadu puštěnými magnetofonovými pásky. Dneska to jde holt o něco snadněji.
Konec vyznívá velmi zvláštně. House Arrest je založen na podivné recitaci, na jakémsi vnitřním monologu do chvějících se vlnek pozvolna gradující elektroniky. Takový stream-of-consciousness, proud vědomí. A končí se zase instrumentálkou. Patina XL je ale jen trochu chaoticky působícím, ale chytře organizovaným elektronickým streamem, který se valí proti proudu předchozích skladeb.
Heartworn je hezky poslouchatelná deska s dráždivými deseti minutami posledních dvou kompozic, jež nemusíme úplně chápat. Asi bych jako posluchač uvítal, kdyby se k albu jako bonus časem objevily nějaké živější remixy. Takhle je to především hudba určená pro noční hodiny. Ležet si jen tak sám (sama) v posteli se zavřenýma očima a nechat na sebe dopadat tu směs nostalgie, snění, neurčitého smutku a vesmíru nad námi i v nás.
Jako debut to fakt není vůbec špatné!
Verdikt 85%
David Žbirka se představuje s albem, které nemá české hranice. Má skvělý zvuk a z hudební mlhy, kterou chytře vytváří, vystupují překvapivě silné melodie a motivy. O Sunnbrelle zřejmě ještě uslyšíme.