Materiál, který se na novém albu objevil, je bohužel oproti čemukoliv z dosavadní tvorby Slipknot o mnoho úrovní poslouchatelnosti níže. The End, So Far je doufám pouze prozatímním koncem starých dobrých Slipknot. Z těch totiž na novince zůstalo jen velmi málo. A tak nezbývá než konstatovat, že kapela vydala nejspíš nejslabší album své kariéry.
Pozitivní momenty zde nacházím pouze ve třech případech. Vše ale popořadě, nejdříve ten největší šok. Otvírák – skladba Adderall. Podle názvu, který společně s celým tracklistem takzvaně leaknul předem, jsem se těšil na tvrdě pojatou nekompromisní dupačku, ve které je skrz ohlušující manické bušení perkusí přerývaně slyšet text o následcích zneužívání této velmi slavné amfetaminové látky. Místo tvrdosti je deska uvedena plytkou popovou skladbou, která se v kontextu tvorby Slipknot nedá hodnotit jinak, než jako vyměklá a k tomu nějakým horkovzdušným nasládlým odérem plněná nafukovací matrace, která je navíc notně ušlá.
Ne opravdu, musel jsem si píseň hned vrátit a poslechnout, zda to tak skutečně je. Kontroloval jsem i CD, zda je originální a nedostala se na něj skladba od Coldplay nebo současných Foo Fighters. Bohužel... Kdyby šlo o setkání kapely Cream po padesáti letech a uvedení jejich nového singlu, který má oslovit mladou generaci posluchačů, asi bych slušně poděkoval a pochopil to, ale tady se s dovolením ptám: Co to sakra je?!
Sedmička, ač jinak platí za šťastné číslo, přinesla Slipknotům a jejich fanouškům spíš jen velké mrzení. A pokud to má být – jak může napovídat i název a personální změny, které se v nedávné době v tělesu odehrály – nástup Slipknot 2.0 (jak tento žánrový i zvukový úhyb na poslední nahrávce glosovala zahraniční hudební media), tak je to nástup velmi nešťastný. Pro fanoušky starých Slipknot, kteří měli rádi kapelu i se všemi nedokonalostmi a často trpěli políčky od „nefanoušků“, je myslím The End, So Far velikým zklamáním.
Nabízí se zde i jedno historické srovnání. Podobná „změna“ kurzu od nádherně syrového a nekompromisního nu metalu k popově nasládlé poloze emotivních rockových balad postihla v minulosti i jejich generační souputníky Linkin Park, když v roce 2007 vydali album Minutes to Midnight.
Osobně si v tento moment, po úspěšné nahrávce We Are Not Your Kind, nedovedu představit, že zástupy jejich fanoušků, kteří neustále posvátně vzhlíží k nahrávkám, jako jsou Iowa či All Hope Is Gone, přijmou tuto novou polohu. V písních typu Yen nebo Adderall bych ji přirovnal spíše k vyčpělým Image Dragons či Coldplay než k čemukoliv numetalovému a slipknotímu.
Desku produkoval Joe Barresi, který v devadesátých letech proslul jako producent grungeové scény. Album vzniklo v sestavě Corey Taylor, Mick Thomson, Jim Root, Shawn "Clown" Crahan, Michael Pfaff, Sid Wilson, Craig "133" Jones, Alessandro Venturella, Jay Weinberg. Pro Michaela Pfaffa aneb Tortilla Mana, který působí na pozici perkusionisty kapely od dubna roku 2019, byla tato nahrávka premiérou.
K pozitivním výletům do nedávné minulosti a takzvaně ke kořenům se dají s trochou představivosti počítat skladby The Dying Song (Time to Sing) a Finale, přičemž to druhé jmenované je zajímavé především díky sborovému outru, které je zároveň outro k celé desce.
Finalem se v případě této desky myslí také dovršení smlouvy mezi Slipknot a Roadrunner Records, kterou kapela uzavřela s vydavatelstvím v roce 1998. Zde svítá mírná naděje, že by se nakonec mohlo ukázat, že kolekce těchto písní, kterou kapela vzhledem k četnosti jejich releasů v minulosti vydává po nepříliš dlouhé pauze, je jen nějakým nutným naplněním podmínek smlouvy a pomyslný konec přichází pouze v rámci těchto obchodních vztahů. Doufejme, že se parta Coreyho Taylora zase za rok přižene se svým pekelným cirkusem plným ocelových zvuků tvrdého elektronického nu metalu, tak jak jej fanoušci mají rádi.
Verdikt: 20 %
Zřejmě nejslabší album kapely Slipknot.