Pozdní sběr je kapela s více než dvaadvacetiletou tradicí. Mohli bychom říci, že „redlovská generace“, a to nejen proto, že Michael Vašíček kdysi u Vlasty Redla hrával, ale hlavně proto, že přísahá na podobné hudební vzory jako i další podobně laděné kapely z této oblasti. Cílovou skupinu posluchačů můžeme označit jako starší okraj střední generace.
Skupina se překvapivě trefila do trendu, který se v posledních měsících objevuje i na světové scéně. Naposledy s nimi přišli Awolnation nebo Jeff Beck s Johnnym Deppem. Výklad je jednoduchý – o covidu nebylo kde hrát, takže se kapely uzavřely do studia, ale chyběl jim nový původní repertoár, který u těch nejznámějších skupin zraje pět i více let. Proto začaly natáčet alba, na nichž se umělci vyznávali z lásky k hudbě svých předchůdců nebo kolegů. V případě Pozdního sběru to ale bylo pravděpodobně jinak, protože šéf kapely Jiří Pařez se nechal slyšet, že na takto koncipované album myslel už nějakou dobu.
Stará dobrá škola je z hlediska koncepce vymazlené album. Kdybychom složili dohromady ve stejném pořadí angloamerické originály, byla by to ve své kategorii příjemně poslouchatelná kompilace. Travelling Wilburys, Chris Rea, Neil Young, Bruce Springsteen, John Cale, Eagles, Tom Petty, … Snad jen High Hopes od Pink Floyd z toho výběru trčí. Pozdní sběr trochu riskuje – většinou jde o notoricky známé písně, což znamená, že je bude přísně hodnotit i každý laik. A co si budeme povídat, srovnávat se s nahrávkami z nejlepších světových studií ani při vší snaze nemůže dopadnout nejlépe. Zvláště když se kapela rozhodla co nejvíc se držet původních aranžmá.
Proti tomu se dá bojovat jediným způsobem – českými texty. V případě této desky se pohybují od parafrází až po úplně nové obsahy. Například takové Desperado nemá s původním textem moc společného. To může, ale nemusí být na škodu. Kapela v nich dost často „amerikánští“. Sjíždíme na správnou hajvej, je to allright, v Memphisu byl nastolen nový král. Tohle se nosilo za trampských časů. Taky se až moc často v písničkách jezdí v bourácích nebo na motorkách. Ale proč ne, pro někoho to může být jeho svět snů.
Pozdní sběr přišel ještě s jednou specialitou, která má dělat album atraktivnějším. Pozval na natáčení nebo k otextování několik lidí z okruhu svých přátel. Takže kromě Jiřího Pařeza můžeme slyšet například Petra Kocmana z Vokobere, Ivana Huvara z Folk Teamu, ba dokonce věčného rebela Saharu Hedla. Každý se potýká se svou písní po svém. Původně Springsteenova D58 (The Ghost of Tom Joad) nebo Youngův Dnešní úplněk, obojí v provedení Jiřího Pařeza, dopadly asi nejlépe. Podle očekávání se lépe vydařila rychlejší a rychlá tempa.
Absolutorium patří Michaelu Vašíčkovi, který si opravdu vyhrál s různými druhy kytar, několikrát s pomocí dobra a steelkytary Luboše Novotného z Druhé trávy.
Album přináší písně, v nichž hraje důležitou roli melodie, horší či slabší poezie, kytara. Pokud se objeví samply, tak jedině na přibarvení celkového zvuku. Jsou to písně, které původně vznikaly přirozenou cestou, bez současného umělého konstruování hitů podle pouček, jak udělat úspěšnou skladbu. Díky tomu má deska i lehce nostalgickou vůni. A to je asi taky její největší deviza.
Jó, to byly časy…
Verdikt: 55 %
Album českých předělávek notoricky známých hitů se s originály nemůže rovnat. Přesto je díky textům dokáže tuzemskému posluchači ukázat zase v jiném světle.