Pravděpodobně mě ovlivnil víc, než bych chtěl přiznat, a pokaždé, když jsem měl možnost vyrazit s ním na rozhovor, jsem se něco naučil a v něčem se posunul. Často se hádáme a štěkáme po sobě – to ostatně znáte z podcastu Noty Vole, ale myslím si, že je nenahraditelnou součástí toho soukolí. Bez něj by rozhodně Headliner vypadal naprosto jinak, pokud by vůbec byl.
Následující rozhovor je druhou částí tématu, ve kterém připomínáme 10. narozeniny časopisu Headliner, které se budou slavit 14. března v pražské Malostranské besedě koncertem Vypsané fixy, Marcella s fiedlerskim, Rozálie, Máří, Wóďy, Yasha 96 a The 1993.
Začneme hezky popořadě. Jsi absolvent mediálních studií na FSV Univerzity Karlovy, proč ses rozhodl pro žurnalistiku?
Protože jsem měl k psaní vždycky blízko, už na gymnáziu jsem psal pro různé časopisy, a je vtipné, že i pro digitální časopisy. Dělali jsme v takové partě mag, který vycházel jako příloha na cédéčkách herních magazínů. Jmenovalo se to Kelt, měl jsem tam rubriku o literatuře a poezii a psal taky o hudbě. Vždycky jsem to chtěl dělat. Po střední jsem se dostal zároveň na komparatistiku na fildě a na žurnalistiku. Tou svojí praktičností mi žurnalistika připadala lepší, vystudoval jsem bakaláře, pak magistra na mediálních studiích. Akorát doktoranda už jsem nedokončil, zlákal mě velký svět hudby.
Myslíš, že je pro novináře lepší projít si studiem, anebo do toho skočit jako tabula rasa?
Myslím, že je potřeba hlavně to, aby člověk chtěl psát, měl nějaké nadání a cit pro jazyk. Přestože se říká, že žurnalistika je učňák mezi vysokými školami, myslím, že umí dobře pootevřít svět médií. A pomáhá pochopit roli novináře, stejně jako všechny principy, třeba co v novinářském světě znamená samotný text. Pro mě to byla velmi dobrá škola i v tom, že mi pomohla získat kontakty a zorientovat se v tom, co vůbec chci dělat.
Rock & Pop, Živel, Ultramix, Filter – to jsou známá média, kterými jsi prošel. A některá dnes až kultovní, kam jsi vlastně začal pořádně psát poprvé?
Pamatuji si scénu z jedné přednášky, četl jsem si pod lavicí již zmíněný Rock & Pop a přede mnou seděl Michal Nanoru a četl si stejný časopis. Tak jsem si říkal, jak je to trapný, a vyměnil jsem to za Živel. Kouknu – a on ho čte také! A tak jsme se spřáhli – do redakce Rock & Popu jsem se dostal přes Janu Kománkovou. Tehdy tam vedla rubriku Trance & dance, což je vtipný. Já jsem z taneční scény vůbec nevyšel, ale byla to rubrika, kam psali „ty mladý“. Ve stejný době jsem zaklepal i na dveře Rolling Stonu, který tu tehdy vycházel. Šéfredaktor byl Luděk Staněk a ve dveřích mi položil stejnou otázku, jakou teď používám na nováčky i já. „Tak co pro nás chceš psát?“
Jak to vypadalo v redakci Rock & Popu?
Porady byly takové až šamanské rituály, protože když člověk vešel do redakce, viděl jen kouř a nic jiného. Uvnitř seděla dokola hromada mániček – uprostřed Vojta Lindaur, který před sebou měl hromadu cédéček, a z té obřadně rozdával na recenze. Psaní o hudbě mě definitivně chytlo. Byla to pro mě ta nejsvobodnější novinařina. Na škole nás učili všechna ta pravidla, podle kterých se má psát, a nakonec docentka Osvaldová pronesla, že pokud teda budeme psát o sportu nebo muzice, tak nic z toho neplatí a můžeme se na nějaká pravidla vykašlat. To se mi líbilo a o sportu jsem psát nechtěl…
Kromě článků, recenzí a rozhovorů píšeš i knihy. Napsals o Miro Žbirkovi, Ivanu Královi, Roy Ellisovi, loni ti vyšla knížka Katherine. Jak ses dostal k tomu? Malé formáty ti byly málo?
Moje první kniha byl ale knižní rozhovor s mým dědečkem Jiřím Horčičkou, který byl slavným rozhlasovým režisérem, můj táta ho poté doplnil o teoretickou část. Jsem rád, že vznikla, protože je v ní zachycený kus historie, i když zpětně mám pocit, že jsem na to ještě neměl. Že jsem začal psát knížky o hudbě, za to vděčím hlavně Katce Žbirkové a Mekymu. Moc jsme se ještě neznali, ale pozvali mě na večeři, kde mi řekli, že by chtěli, aby o Mekym vznikla kniha, a že bych ji měl napsat já, protože se jim líbí, jak píšu. Byla to velká čest a zodpovědnost, že o to neřekli nikomu z Mekyho generace, ale jeho zajímal mladší pohled. Jenže právě v té době jsem měl před dokončením doktorandského studia. Stál jsem před rozhodnutím, jestli napsat dizertaci, anebo knížku. A rozhodnutí, které jsem udělal, rozhodně nelituji. Práce s Mekym mi otevřela nové rozměry o uvažování nad textem. A taky spoustu nových možností.
Sám jsi i aktivní hudebník (kapely The Chancers a All Mad Here). Použil to někdy někdo v hejtu proti tobě?
Aktivní už moc nejsem, s The Chancers něco velmi pomalu chystáme, ale z All Mad Here jsem odešel. Ale jasně, že jo. Objevilo se to mnohokrát. Od začátku se do mě sem tam snažil někdo trefovat, co má člověk s neúspěšnou kapelou právo kritizovat. No ale ony to úplně neúspěšné kapely nebyly. Můj první koncert s Chancers byl v plném klubu v Berlíně, objeli jsme půl Evropy, písničky máme na několika mezinárodních kompilacích, na křtu druhého alba měli plnou Roxy.
Později jsme dělali backing kapelu světovým hvězdám reggae a ska… Ale to nebylo zas až tak podstatné. Můj hlavní argument je v tom, že když chceš o něčem psát, tak bys to měl znát ze všech stran. Když chceš psát o kapelách a muzikantech, co je lepšího, než si sám zažít, co obnáší objet tour v dodávce, co to znamená zkoušet každý týden, jak se pracuje ve studiu a co s tvojí psychikou udělá stát v nahrávací místnosti před mikrofonem, kde tě už nic nezachrání. Jak to s tebou zamává, když hraješ koncert pro tři tisíce lidí a jindy zase pro patnáct. O těch pocitech můžeš tisíckrát mluvit, ale pokud je zažiješ, dokážeš je vystihnout líp. Hudbou se zabývám celý profesní život aktivně i tím, že o ní píšu, nebo jen poslouchám. Všechno se to spojuje dohromady.
Takže nejlepší novináři jsme my hudebníci?
Spíš se říká, že všichni novináři jsou neúspěšní zneuznaní hudebníci, ale myslím, že je to nesmysl. Když píšeš o něčem, co důvěrně znáš, tak o tom logicky napíšeš líp, než když píšeš o nějakém neznámém prostředí. Důležité je mít to rád. A jsem přesvědčený, že je spousta hudebních novinářů, kteří ani hudbu rádi nemají.
Jaké bylo tvoje první setkání s Headlinerem?
To bylo setkání s Jardou Konášem, pozval mě do kavárny, co kdysi býval Supraphon, a říkal mi, jak plánují vydávat Headliner a jak to bude vypadat. Já mu zarputile odpovídal, že to je celé kravina, protože éra hudebních časopisů skončila. V té době jsem zrovna v rámci studia odevzdal odborný článek do časopisu Národní knihovny, kde jsem to celé popsal, historicky zdůvodnil a zarámoval. Jardovi jsem řekl, že je naivní, ale že jestli to myslí vážně, bude potřebovat editora. A to že bych klidně dělat mohl. Pak jsem přišel na redakční schůzku, kde jsem se seznámil s Danym. Měl jsem to dost na salámu, takže si o mně musel myslet, že jsem úplnej kretén. No a tak jsme se dali dohromady. Samozřejmě mě to hned bavilo. Pomáhal jsem vymýšlet témata, chodil na porady, do hospody, editoval texty. Byla to práce, kterou jsem dělal po odpolednech a večerech. A občas toho bylo dost. Potom se po roce a půl Jarda rozhodl, že už nechce být šéfredaktor, bylo to v době, kdy Mafru, kde jsem pracoval, převzal Andrej Babiš. Přestalo se mi tam líbit a chtěl jsem odejít. Nikoho, ani Danyho ale nenapadlo, že bych šel do Headlineru! Pořád se se mnou radil, komu to má nabídnout, až jsem si o to sám na pivu řekl. No a tak jsme se dohodli.
Co všechno obnáší práce šéfredaktora hudebního časopisu?
Obnáší to naplánovat obsah měsíčního vydání, dohlížet nad hudebními zprávami na webu, o které se tedy skvěle stará Šárka Hellerová, vymýšlet s redakcí témata, o kterých chceme psát, zadávat články, dolovat články z autorů, editovat je a připravovat k vydání a taky hasit průsery. Headliner děláme v malém týmu, jsme lidi a chybujeme, a tak se holt někdy průsery stanou. Náš poslední majstrštyk byl, když jsme omylem k článku o Britney Spears dali fotku dvojnice Britney Spears. A mohl jsem za to já osobně! Když něco vyvedeme, snažíme se to rychle opravit a postavit se k tomu čelem.
Blíží se 10. narozeniny Headlineru v Malostranské besedě – jak se na ně těšíš?
Tak jako vždy se směsí obav a neočekávání, protože to pak člověk může být překvapený. Doufám, že se z toho po všech nervech opět stane hezkej večírek. Mám tahle setkání rád – je to pro mě prostě typická „Stejskalovina“. Sejdeme se tam s lidmi z práce i se čtenáři, budou tam hrát kapely, co máme rádi. A pro lidi to bude zadarmo. Na každých narozeninách se stane něco, na co pak rád vzpomínám, co bylo výjimečné. Tak jsem zvědav, co to bude letos.
Co bys poradil z pozice kmeta mladým začínajícím novinářům?
Ty vole, kmeta?! Kdyby někdo chtěl psát pro Headliner, doporučoval bych mu se hned ozvat na honza.vedral@headliner.cz se svojí představou o psaní. Bylo by fajn, aby ten časopis už znal a nabídl, co přesně by do něj chtěl psát. Taky aby si nejdřív osvojil řemeslo, zkusil rozhovor, reportáž z koncertu. A nezačal hned královským žánrem, jakým je recenze alba, ke které je potřeba mít nějaké základy a silný názor. Leckdo ho zkouší zaměnit za pouhý opis informací a tracklistu, ale nefunguje to. Důležité je si předem říct, o čem chci psát. Často k nám chodí autoři a čekají, že jim to vymyslím, ale mě zajímá pohled a témata jejich bubliny a generace. No, a nakonec je docela důležité, že když něco slíbím, tak bych to měl dodat v termínu.
Co bys popřál Headlineru do dalších 10 let?
Zejména přízeň čtenářů a také přízeň inzerentů a partnerů – o tom se moc nemluví, ale právě díky nim můžeme dnes dělat časopis v takovém rozsahu a zdarma. Když jsme začínali, vůbec jsem nevěřil, že by to mohlo takhle fungovat. Teď mám pocit, že díky práci spousty lidí se povedlo vytvořit něco víc než jen hudební časopis, ale spíše širší platformu, která je na tuzemské hudební scéně nezastupitelná. Snažíme se tuzemské hudbě pomáhat, proto máme každý měsíc na titulce českou kapelu a české muzikanty. To tady nikdo před námi neudělal. Mám radost, když mi lidi říkají, že kdybychom o některých tématech nenapsali my, tak je nepíše nikdo. Chtěl bych, aby to zanícení, které v redakci i po deseti letech máme, v lidech vytvářelo lásku k hudbě. Takže to bych chtěl Headlineru popřát. Spoustu obsahu, který v lidech bude vyvolávat lásku k hudbě.
Seznamte se - Honza Vedral
Šéfredaktor Headlineru. V minulosti člen kapel The Chancers a All Mad Here. Autor knih Jiří Horčička – rozhlasový režisér, Miro Žbirka – Zblízka, Neuvěřitelný Ivan Král, Roy Ellis: Šéf skinhead, Katherine, Miro Žbirka: Roky a dni. Spoluautor filmů Ivan: Král tří akordů, Meky a televizní hudební série Doupě. Předseda rady České hudební akademie (ceny Anděl). Třetina podcastu Noty Vole.