Na začátku nebylo tentokrát slovo, ale stará fotografie. V lednu 2020 zkolaboval jeho otec na rodinné večeři a musel být převezen do nemocnice. Vše naštěstí dobře dopadlo a velmi brzo jej propustili domů. Po návratu, možná jako určitý obranný reflex před úzkostí a strachem, se Morbyho rodina probírala starými fotkami. A jedna z nich, na níž byl jeho otec zachycen jako mladík, plný síly a sebevědomí, pózující do půl těla, se stala spouštěčem k napsání nové desky.
Šlo o zárodek. V tu dobu ještě nebylo vydané ani předchozí album Sundowner, vyšlo až v říjnu 2020. Zatímco Sundowner je album klidné a křehké, nahrané s Bradem Cookem pouze ve dvou, jeho následovníka Morby viděl jako koncepční nahrávku. Jasno měl i v tom, že na ní chce pracovat se Samem Cohenem, s nímž dělal už na deskách Singing Saw (2016) a Oh My God (2019).
Materiál na novinku začal vznikat až několik měsíců po příhodě s otcem, kdy titulní This Is a Photograph, jež vznikla jako první, udala směr dalšímu materiálu. Bylo to na jaře 2020, kdy byl Morby zrovna v Memphisu, právě v době, kdy celý svět zachvátila pandemie covidu. Pocity, které zažíval, se až příliš podobaly těm poté, co jeho otec zkolaboval. Když si poskládal vše, co se mu právě v dané době honilo hlavou (strach, úzkost, historie, boj s časem, ale také naděje, odvaha snít), věděl, o čem jeho nová deska bude a komu bude určena.
Morbyho jednotlivé desky jsou často spojeny s konkrétním městem. Na debutu Harlem River (2013) zachytil změnu svého životního stylu, když se z New Yorku přestěhoval do Los Angeles. Následující deska Singing Saw je ovlivněna jeho přesunem z LA do sousedství Mount Washington ve státě New Hampshire. Sám říká, že několik jeho desek je o různých aspektech New Yorku. Zachytil i svůj pobyt na Středozápadě nebo stěhování zpět do Kansasu. Memphis ale měl být čímsi jiným. Nejen zachycením konkrétního místa na nové desce, ale také určitou zprávou, jež by se dala aplikovat na celou Ameriku.
Přípravy trávil v Memphisu v hotelu Peabody. Nešlo o náhodu. Tři týdny tam nasával atmosféru a vzdával hold hrdinům americké historie. Lidem, kteří měli sen a snažili se ho naplnit, i když při tom třeba přišli o život (Martin Luther King). Tím, že Morby procházel místy, kudy před ním chodili jeho hrdinové, mohl se jim o to více přiblížit. Chodil po břehu Mississippi, odkud do řeky před 25 lety vstoupil Jeff Buckley a už z ní sám nevystoupil. (Jemu Morby věnoval song Coat of Butterflies). Zajel do Gracelandu, kde umíral Elvis Presley. Nasával podstatu města a jeho historie, aby posléze to, co na něj přes den dýchlo, večer v hotelovém pokoji s pomocí kytary zachytil na dema, jež měla jedno společné. Šlo o elegické skladby.
This Is a Photograph začalo jako vhled do rodinného alba a vyklubalo se z něj album reflektující americký sen, snahu po jeho naplnění i poznání, že sny je důležité mít, ale ne vždy se vyplní. Jde o pestrou desku. Představte si ji jako rodinný dům, kde jsou jednotlivé pokoje uzpůsobeny jejich jednotlivým obyvatelům. Jsou různého věku, názorů, preferencí, ale spojuje je společná touha být pospolu. A právě takové jsou i jednotlivé písničky na This Is a Photograph. Různé v tempu, náladě, aranžích, dynamice, ale dohromady tvořící celek, který pevně drží, jehož jednotlivé části k sobě patří.
Morby si na desce vyhrál nejen s jejími jednotlivými položkami, ale i s tím, co jim předchází nebo je spojuje. Rád do své hudby vkládá přirozené zvuky, které příběhy, jež vypráví, dokreslují. Intro desky tak obstarává zvuk auta a hrajících si dětí, které volají na tátu, ale i cvakající fotoaparát, který je jakýmsi symbolickým gongem pro This Is a Photograph. Ta sice hudebně působí jako ryčný úvod toho, co bude následovat, ale už v textu jasně naznačuje, že o žádnou řachandu nepůjde. Morby už v životě nějakou tu jizvu utržil a v otvíráku nepateticky vzpomíná na dětství i na to, že spíš než spektákl k němu patřil prach.
Hned následující, niterně začínající A Random Act of Kindness, posluchače zasáhne přímo na komoru. Je to postupně, v nejlepší tradici amerického písničkářství se rozvíjející song, těží z propracované souhry kytary, klavíru, bicích a Morbyho uklidňujícího hlasu. I když zpívá Nečas, došly peníze / Miláčku, nemám chuť / Ani chuť, ani víru, propracuje se do závěrečného finále, které doslova prozáří sluncem a svým hlasem. Dveře si tu podávají Bob Dylan, Ezra Furman a aranže zní nápaditě jako z alb U2 druhé poloviny 80. a začátku 90. let, tedy z doby jejich okouzlení Amerikou a Berlínem.
Když už je řeč o Americe, tak k té neodmyslitelně patří country. Na This Is a Photograph zastoupená duetem Bittersweet, TN s Erin Rae. Hudebně jemná, milá, spíš sweet než bitter. Chuť dodávají housle, banjo a smyčce. Text ale rve srdce, ztracená láska bolí i při poslechu: Žít trvalo věčnost, ale umírání šlo rychle. Tahle dvojice zní dobře, jejich dialog připomíná duety Nicka Cavea s PJ Harvey nebo Kylie Minogue, míří kvalitativně někam k albům Alison Krauss a Roberta Planta a překonává spolupráci Courtney Barnett s Kurtem Vilem.
Tím ale autorská paleta Kevina Morbyho nekončí. V Disappearing nabízí jednoduché blues, které se v jejím průběhu láme v gospel. Morby zde trochu evokuje Leonarda Cohena a je to naprosto příznačné. Song, ve kterém zpívá: Když jedeš do Memphisu / Tak se, prosím, nechoď koupat do Mississippi, je poctou a vzpomínkou na Jeffa Buckleyho. A kdo je tím, kdo světu nabídl fascinující verzi Hallelujah, ještě lepší než kanadský básník, který ji stvořil?
Ony reference vztahující se k minulosti jsou na This Is a Photograph všudypřítomné. A bohužel většinou věnované lidem, kteří odešli předčasně. Jedním z nich byl i Jay Retard, zpěvák a kytarista z Memphisu, který v roce 2010 zemřel v nedožitých třiceti. Rock Bottom je jakýsi dopis Retardovi, ve kterém Morby říká: Celý život se ti budou smát. Ale celý song máte tendenci podupávat si do rytmu. Neostré kytarové riffy, chytlavé sólo, smích. Tohle není špatný způsob, jak oživit mrtvého.
Morby ale nezapomíná ani na ty, kteří tu s ním stále jsou. A vůbec poprvé se ve své tvorbě ve Stop Before I Cry vyznává ze svého vztahu s Katie Crutchfield aka Waxahatchee. V křehké milostné baladě propojuje umění se životem, když vypráví: V tvých písních můžu žít navždy a ty můžeš žít v mých. Zatímco ve vzpomínkách na rodinu a dětství v titulní This Is a Photograph je Morby sice osobní, ale spíš pouze konstatující, ve Stop Before I Cry své city nijak neskrývá: Protože Katie, když mi zpíváš / Je to jako melodie přicházející z hory / Přichází z moře / Zastavuje se na pláních / Vzhůru do memphiského nebe / Katie, přestaň zpívat / Přestaň dřív, než začnu brečet.
V podobně elegicko-melancholickém módu se nesou i dvě závěrečné skladby It‘s Over a Goodbye to Good Times. V té, za doprovodu kytary a countryové slide kytary, Morby rekapituluje příběh, který se odehrál v předchozích písních. Desku uzavírá přesně tak, jak ji začal: Tohle je fotografie / Okno do minulosti. A protože je na konci, dodává: Rodina, která stárne v boxerském ringu času.
Vyrovnává se tak s tím, že prohlížení starých fotografií je jakousi snahou zachytit a udržet něco, co nám nakonec stejně proklouzne mezi prsty. Čas totiž nikdy neporazíme.
Kevin Morby natočil skvělé album. Vyzrálé. Poučené. Melancholické, nikoli však tesknivé. Přes veškerou zachycenou bolest nabízející naději. Ale nebyl na to sám. Velkou roli producenta Sama Cohena Morby sám zdůrazňuje. Albu pomohly i zpěvačky Erin Rae (Bittersweet, TN), Cassandra Jenkins (Rock Bottom), Eric D. Johnson na banjo (Bittersweet, TN), houslisté Oliver Hill, Meg Hill a Charlotte Hill nebo bubeník Makaya McCraven (A Coat of Butterflies). Bez nich a dalších muzikantů by ta deska tak dobrá rozhodně nebyla.
Verdikt: 90 %
Kevin Morby deskou vystoupal na vrchol své kariéry. Nabídl pestré, dospělé album, které dokáže dojmout, ale i donutí přemýšlet o životě. Ale především ho chcete poslouchat.
PS: Kevin Morby album živě představí 27. 8. na koncertě v pražské MeetFactory