Samostatný debut vydal pod svou dlouholetou přezdívkou CMFT (Corey mother fucking Taylor). Ačkoli jich má víc, tahle je nejstarší. U aktuální dvojky nahradilo písmeno T v názvu alba číslo 2.
Pro ty, kdo mají srdce, mysl a uši otevřené různým hudebním vlivům a nepotřebují, aby si jejich oblíbený frontman při neustálém řevu nutně trhal hlasivky a vyzvracel plíce, je tu nadprůměrná rockově-metalová nahrávka, kterou si s radostí a zdaleka ne jednou poslechnou. Některé songy třeba i pětkrát dokola. A co teprve naživo!
CMF2 je důstojným pokračováním Coreyho první světoznámé kapely Stone Sour, jejíž činnost v roce 2020 na blíže nespecifikovanou dobu zastavil. S sebou si vzal nejen hudební nápady, ale také kytaristu Christiana Martucciho i producenta Jaye Rustona, s nímž Stone Sour natočili poslední desku a Corey pak obě sólovky. Další kytaru obstarává herec, dabér a muzikant Zach Throne, často do strun hrábne i sám Taylor, jako to ostatně dělal i v úplných začátcích Stone Sour. Rockový kvintet dotváří ještě bubeník Dustin Robert a baskytarista Eliot Lorango. Taylor je autorem všech skladeb, se dvěma mu vypomohl Martucci. Na albu se podíleli i hosté. Dva opravdoví, dva imaginární.
Album je pestré, svěží a mladistvé a zároveň jsou z něj cítit a slyšet zkušenost a vyzrálost. Je na něm nejjemnější i hodně tvrdý rock – skoro až s železnou pravidelností se střídají – i trocha toho metalu. Zpěvy jsou čisté, pozvolna přecházejí v sametový chrapot a ten občas do metalového řevu.
Vraťme se ale k něžným procítěným momentům. Jedním takovým (vlastně celou více než dvouminutovou pasáží) je píseň The Box, otvírák bez sedmi minut hodinové nahrávky obsahující třináct skladeb. Jen akustická kytara a Coreyho nezaměnitelný hlas, hladivý, laskavý, zoufalý a smutný, ale zároveň také plný naděje. Po takovém křehkém úvodu nemůže přijít nic jiného než zběsilá vypalovačka Post Traumatic Blues. Alespoň tedy ve slokách, kde by se jeden vsadil, že jde o nový song z dílny Slipknot. Čistě zpívaný refrén zní úlevně. Jako absolutní osvobození, jež je tím posledním úsekem dlouhé útrpné cesty z osobního pekla do období radosti a harmonie. Sloka a refrén tak působí jako střídání zla s dobrem. Nejen ten, kdo má zkušenost s postraumatickým syndromem a musel se s ním tvrdě vyrovnávat, se záhy s písní ztotožní a pochopí, aniž by k tomu potřeboval vnímat význam slov v textu.
Třetí Talk Sick je naprosto klasická moderní rocková záležitost. Energická, s parádními kytarami, a to včetně povedených vyhrávek a sól. Breath of Fresh Smoke je romantika, působí jako vyznání lásky milované ženě. Na začátku opět jen Coreyho hlas a akustická kytara, následně se přidávají umírněné bicí a basa. Nechci psát „oplodňovák“, protože v tom cítím nadsázku, kterou si tahle hezká a procítěná rocková balada nezaslouží.
Beyond, první singl z desky, má být symbolickým můstkem mezi hudební minulostí a budoucností kapely. Corey si do něj sám nahrál kytarové sólo, protože ho vymyslel a nikdo by ho přece nezahrál líp. Aby toho nebylo málo, natočil na album i klavírní pasáže a zahrál si na mandolínu.
Skandovaným sborovým popěvkem: „No way to beat me, no way to win,“ navazuje punkrocková pecka We Are The Rest. S nádherně něžným začátkem Midnight přichází chvilka zklidnění, jemné dotyky prstů na kytarových strunách, ťukání bicích, atmosférické smyčce. Než se ovšem píseň rozjede poctivými kytarovými vyhrávkami a bubny se opět rozburácejí.
Starmate je další šlapavá punkrocková skočná záležitost s typickým „Óoooo!“ popěvkem, který se bude hodit na koncertech. Sorry Me je téměř výhradně pouze o Coreyho hlasu a akustické kytaře. Punchline přesně v duchu názvu písně začíná úderem, jako když nečekaně dostanete pěstí mezi oči. Naštěstí ale pokračuje jako pohodová rocková skladba ve středním tempu a taky si zase trochu víc zakřičíme. Someday I’ll Change Your Mind je poloromantická rocková píseň, která hlavně zajišťuje docela poklidné intro k All I Want Is Hate. Jak jinak byste pojmenovali nas… štvanou zběsilost přesně jako z repertoáru Slipknot? Závěrečné „mrtvé mouchy“ zní docela živě. Píseň Dead Flies má hezký zpěvný refrén a výrazná sóla. Motivuje přeskočit zpátky na začátek desky a pustit si ji znovu.
Verdikt: 80%
Corey Taylor bez Slipknot je trochu jako Slash bez Guns N‘ Roses. Sólové počiny jsou výborné a baví, komerční sukces teď nechme stranou.