Pojďme to říct napřímo, když se na scéně Slza kdysi objevila, působili jako Lunetic pro novou generaci. Člověk ani nemusel věnovat moc pozornosti muzice, stačilo se podívat do publika na ty pištící dívenky někde mezi druhým stupněm základky a začátkem střední. Nemá smysl se tomu posmívat, z hlediska hudebního trhu je to normální cílovka, s níž labely i hudebníci pracují. Zároveň tím však Slza zaujala pozici, díky které se nad ní dalo snadno ohrnovat nos, protože obsahová hodnota nebo umělecký přínos takové tvorby byla a vždycky bude nula, tak už to v šoubyznysu chodí a je jedno, kdo to zrovna hraje.
Jenže už na třetí desce 3 bylo slyšet, že dvojice Petr Lexa a Lukáš Bundil nechce ždímat dokola to samé. Zapojila víc elektroniku, rozšířila skladbovou strukturu, zkrátka si se svými písněmi pánové víc vyhráli a nenabízeli už jenom přímočarý popíček pro holčičky.
Tento vývoj pokračuje i na desce Monodrama, z hlediska aranžérských nápadů a produkce nejbohatší nahrávce Slzy. Bundil s Lexou stárnou a stárne i jejich cílovka, logicky proměnou prochází i repertoár. Což ovšem není samozřejmost, tuzemský pop má plno interpretů, kteří se i ve čtyřiceti tváří, že jim je pořád dvacet, nebo dokonce patnáct. Bojí se opustit to, s čím uspěli, a proto na nových deskách jen přežvykují staré fláky.
Pro Slzu tohle neplatí a v tom spočívá největší klad Monodramatu. Jasně, pořád je to popík pro tu jejich cílovku, ale je složený a natočený s větší suverenitou i lehkostí než na prvních dvou deskách, které tím svým zacílením na specifické publikum byly pro kohokoli jiného neposlouchatelné.
Na začátku alba je hned několik dobrých singlů s produkcí odpovídající aktuálnímu evropskému standardu. Tohle uslyšíte v mládeží natřískaných barech v Gdaňsku i Barceloně. Ale hlavně – je tu několik skladeb s dobrou melodikou zpěvu i zajímavými textovými obraty. To byste v recenzi na Slzu nečekali, že? A je to tam.
Bohužel se ale zas taková sláva nekoná, protože část alba je klasická popová vata. Na singlech dvojice s přizvanými producenty evidentně zamakala do takové míry, že jsou na poslech zajímavé i pro nezaujatého (dobře, v případě Slzy spíš zaujatého) posluchače. Ale jakmile dojde na pomalejší skladby, záživnost poslechu padá k zemi jak sestřelený Messerschmitt. A tři čtyři písně v sobě nesou pořád stopy té staré Slzy, ze které se řadě lidí kroutily uši do uzlíku.
Je mi naprosto jasné, že řada čtenářů Headlineru vnímá Slzu jako hudební anekdotu. Ale když si uděláme odstup a poslechneme si Monodrama zkrátka jen jako další desku v rámci tuzemské popové produkce, vyleze z toho minimálně lehce nadprůměrný výsledek. Zkrátka Bundil s Lexou už jsou dnes zkušení hudebníci schopní nestát na místě. Znají dobře své publikum, mají naposlouchané aktuální trendy a pro svou cílovku dokázali vytvořit kvalitní produkt. Jinými slovy, tahle deska fanouškům za těch pár stovek stojí. Ostatní budou Slzu dál míjet obloukem, ale je fér přiznat, že jí to hraje lépe než kdy dřív.
Verdikt: 65%
Slza se vyvíjí, to je slyšet. Nabízí několik dobrých singlů s nadprůměrnou produkcí, na druhou stranu je tu i vata a pár skladeb, které se mohly klidně vyškrtnout.