Celým jménem John Howard Carpenter patří už od první poloviny sedmdesátých let mezi geniální podivíny světové kinematografie. Spousta z nás ho má také zaškatulkovaného jako skvělého skladatele, který zvláštně potemnělými syntezátory dokázal umocnit zatěžkanou a napjatou atmosféru jeho znepokojujících snímků. Hudba byla vždycky velkou součástí jeho kariéry, což ostatně ukazuje i čerstvě vydaný projekt Cathedral, který vyjma Carpenterova prvního grafického románu obsahuje také doprovodné a pozoruhodné hudební album.
Pro svůj dlouhý komiks, jehož děsivý příběh pojednává o opuštěné katedrále, hrůzné vraždě a rozpoutání děsivého nadpřirozeného chaosu, se Carpenter společně se svým synem, hudebním producentem Codym Carpenterem a skladatelem Danielem Daviesem rozhodl nahrát plnohodnotné doprovodné album, jehož čtrnáct skladeb je věnováno jednotlivým kapitolám grafického románu. Kouzlo však tkví v tom, že si desku jako takovou užijete i bez vizuálního scénáře, třeba jen tak o samotě.
Sám Carpenter ještě před vydáním alba Cathedral médiím sdělil, že tato deska nakonec bude jeho vůbec první metalovou nahrávkou, ačkoli to původně nezamýšlel. Zapojení metalových kytar však celku dodalo potřebný charakter, který odpovídá náladě hororového románu. Nejedná se ovšem o typicky metalovou desku, spíše jen Carpenter uchopil svůj rozpoznatelný rukopis a přidal k tomu kytarová sóla, těžké riffy a metalovou estetiku. Ten tah mu sedl na jedničku. Album je nesmírně nápadité, poutavé a sjednocené nadpřirozeně temnou atmosférou. Přitom se skutečně jedná o čistě instrumentální nahrávku, která je dlouhá čtyřicet pět minut a najdete na ní jen pár krátkých vokálních, spíše operních partů.
Od úvodní skladby Primeval se vám celý příběh zaryje hluboko pod kůži. Naléhavá a zároveň kvílivá kytara otevírá brány oné katedrály, přičemž Carpenterovi fanoušci nejspíš budou od začátku tušit, co se bude odehrávat dál. V podstatě všechny další skladby si drží kompozičně minimalistický styl, který je Carpenterovi vlastní. Táhlé syntezátory vytváří spirálu, z níž není úniku. A může za to také velmi solidní produkce, díky které je zvuk neustále strašidelně živý. Ostatně přiznávám, že u tracku The Ferryman mi přímo naskakuje husí kůže.
Pro koncept Cathedral Carpenter a spol. pracovali skvěle s prostorovými efekty. Zejména druhá skladba Identity zní skutečně jako z nějaké honosné a obří katedrály, kde se zvuk úžasně rozléhá – pochopitelně zde také využili zvuku varhan. Carpenter zároveň dobře věděl, že aby album samostatně dobře fungovalo, musel efektně pracovat s dynamikou desky. Zejména skladby jako Elevator nebo Lord of the Underground proto místy lehce monotónní atmosféru rozbíjejí dominantními kytarovými riffy.
Snad jediné, co lze Carpenterovi lehce vyčíst, je menší míra experimentu, a to zejména ve smyslu, že ho jasně poznáte i přes přidané kytary. Pokud byste jednu skladbu vyňali a vložili do nějakého jeho jiného (nejspíš hororového) filmového soundtracku, možná byste to ani nepostřehli. Přitom je ale skvělé, že se zrovna pro projekt Cathedral držel poměrně striktně jasného konceptu a celá deska proto parádně funguje jako celek.
Těžko říct, kolik dalších podobných desek Carpenter ještě hodlá do budoucna napsat a produkovat, nicméně tímto titulem jen stvrdil svůj status legendy temného synthwaveu, žánru, který v sedmdesátých letech pomohl formovat. Už teď se těším na jeho další hudební počiny, protože v tomto oboru zůstává absolutním králem.
VERDIKT: 85 %
Dílem Cathedral Carpenter demonstruje svůj nenapodobitelný smysl pro atmosférické nahrávky a dokazuje, že umí složit album i tak, aby fungovalo jako samostatný celek. Jeho fanoušci budou tuto desku milovat, je však otázka, jak moc dokáže nahrávka oslovit jiné posluchače.