Vlastně tím následovala přístup Petera Gabriela, který také většinu svých skladeb z nedávného alba průběžně házel na net předtím, než je všechny shromáždil na albu. To bývalo typické pro šedesátá léta minulého století. Náhoda? Marketingový nebo umělecký trend? Zvláště když ony singly jsou z velké části collaby…
Nutno říct, že i když jde o taneční střední proud, deska v několika ohledech zaujme. Kolumbijka Shakira zpívá španělsky, což znamená jinou dikci než má angličtina, a to se projevuje v méně otřelých melodiích. Za druhé – zpěvačka ovládá spoustu latinských stylů od portorického reggaetonu po dominikánskou bachatu a její producenti tuto přednost dovedou spojit se současnými elektronickými trendy. Jen málokterá písnička na desce překročí tři minuty, což znamená, že nenudí rozvleklými pasážemi. Za třetí – značnou pestrost jejímu repertoáru dodávají i zmíněné collaby, často s originálními a neotřelými latinskými umělci. A za čtvrté – zpěvačka je mediálně zajímavá. Její rozchod s fotbalistou Gerardem Piquetem byl srdceryvný a hustě probíraný bulvárem po celém světě. Tolik blbých keců a falešného soucitu se jen tak nevidí, ale lidi to holt mají rádi. Album fešné sedmačtyřicítky má být i z tohoto důvodu atraktivním dokumentem o tom, jak se s touto osobní tragédií latinskoamerická diva vyrovnávala. Ostatně, na její osobní zápas poukazuje i název desky Ženy už nepláčou.
Podobná témata v ženském popu nejsou žádnou novinkou. Už Alanis Morissete, nemluvě o řadě zpěvaček před ní, může potvrdit, že album o bolestném rozchodu a následném znovunabytí životní energie patří mezi prodejně nejatraktivnější koncepce. Taková deska je emocionální málem ještě dřív, než se natočí! Nelze se proto divit, že dvanácté album Shakiry je doslova nabité takto zamýšlenými hity. Smutek je tu vyjádřen rozervaným, avšak brilantně zazpívaným ploužákem Última a v textu skladby s neobvyklým názvem Shakira: Bzrp Music Sessions, Vol. 53, naopak získávání nové energie je několikrát skrytě symbolicky zachycováno ve skladbách, které začínají pomalu a pak se rozjíždějí do uvolněného a radostného tance.
Že je Shakira brilantní zpěvačka, o tom není pochyb. Tím spíš prudí neustálé zkreslování hlasu, které v takovém množství dělá z jejího zpěvu monotónní chemický produkt beze všeho lidského rozměru, s nímž se zpěvačka snaží vypořádat. Přidáme-li k tomu ještě umělohmotný doprovod, v němž občas chybí i jeden jediný „živý“ nástroj, vyhrne se na posluchače (pokud není Shakiřiným obdivovatelem nebo je mu jedno, co poslouchá) pocit marnosti, který jen čas od času prořízne něco autentičtějšího, jako je ke konci desky píseň El Jefe.
Verdikt: 65%
Pozvolné singlové vydávání jedné skladby za druhou mělo v případě Shakiry něco do sebe. Písně z této desky totiž znějí mnohem lépe uprostřed záplavy jiných skladeb od různých interpretů, než když je musíme vnímat na albu v kontextu jednoho celku.