Jasně že se můžeme z principu smát popíku pro holčičky, přeslazeným odrhovačkám s povrchními texty o citech, lásce, rozchodech a partnerských příkořích. Jenže tohle bylo vždycky součástí mainstreamu a hudebního průmyslu, protože je to univerzální zboží. Je úplně jedno, jaký rok se píše, vždycky bude velká skupina lidí, kteří zrovna tohle chtějí poslouchat. Pak už stačí jenom dostatečně vyladit image, aby odpovídala současným trendům, a voilà, další hvězdička se vzdychajícími fanynkami je na světě. Každé zboží má svého kupce a není fér se někomu posmívat jenom proto, že tohle zboží vytváří.
Sebastian byl typickým prototypem takového zpěváka, dokázal bodovat s jednoduchými líbivými singly, a ještě nabídl image zaláskovaného hezounka ze sousedství, což je pro nějaké dlouhodobější fungování v mainstreamu smysluplná poloha.
Na novince sBohem se snaží z této škatulky vymanit. Přitvrdil, každá druhá skladba stojí na rockových kytarách a nebojí se zkusit i metalcore. Dobře, proč ne. Problém je, že autorsky zůstal v té své pocukrované písničkařině o holkách, a nálepku rockera, nebo dokonce tvrďáka si na džínovku opravdu nenalepí. Možná by byl dobrý předskokan Tokio Hotel. Jinak to ale celé zní, že se tlačí někam, na co nemá, kde na něj není nikdo zvědavý a kam za ním jeho dřívější publikum nepůjde.
Může za to právě to univerzální popové skladatelství, od něhož se Sebastian nedokázal (nebo se o to možná ani nesnažil) odtrhnout. Je úplně jedno, co na tříminutovou píseň o lásce navrstvíte, jestli pady, kytary, scratch nebo třeba dudy, pořád to bude jen další tříminutová píseň o lásce. Dobře je to slyšet na Nevinné, nejtvrdší skladbě desky. Když si odmyslíte tu tvrdě hrající hostující Poetiku, bude z toho další cajdák o zlomeném srdci, u něhož by se Sebastian v klidu doprovodil jen tak na akustiku.
sBohem je ukázkové vítězství formy nad obsahem, Sebastian totiž skládá to samé, co skládal vždycky, a tyto šablonovité písně se pak ve studiu jeho tým už jenom snažil různě opentlit. Těžko to zpěvákovi vyčítat, prostě dělá, co umí. Ale aby se věrohodně přesunul do jiných žánrů, na to se potřebuje ještě rozpohybovat autorsky. Třeba to klapne příště.
Není to špatná deska a už vůbec to není průšvih. Má jasně vedenou produkci, pozornost si udrží po celou dobu díky atraktivním hostovačkám a to koketování s tvrdšími žánry je vlastně zábavné poslouchat, protože tu Sebastianovu vnitřní touhu nechat za sebou minulost a posunout se dál nelze zpochybnit. První krok, tedy rozhodnutí se do této proměny pustit, na sBohem udělal. Zbývá mu ještě posunout se autorsky.
Verdikt: 60%
Sebastian se snaží o posun, ale brzdí ho jeho vlastní skladatelský přístup. Hraje to, co hrál vždycky, jen to obalil do tvrdších kytar. Dá se mu věřit, že chce začít dělat jinou muziku, zastavil se ale v půli cesty.