Rokenrolový klasik Rod Stewart se na začátku 21. století dočasně odvrátil od svého rockového, poprockového a popového repertoáru, protože prý trpěl nedostatkem vhodných původních písní, a v letech 2002 až 2010 natočil pět alb nejslavnějších amerických evergreenů dvacátých až čtyřicátých let The Great American Songbook I.–V. Kupodivu se z nich stala komerčně nejúspěšnější alba celé jeho kariéry. Následující pokusy o interpretaci soulových a rockových klasik se už tolik nepovedly a zázrakem nebylo ani další desetiletí, kdy se vrátil ke svému původnímu zaměření. Společná deska s Joolsem Hollandem je tedy návratem k popové klasice v duchu jeho Songbooků.
Swing Fever je ale o kus dál – zachycuje období od válečné éry slavného orchestru Glenna Millera (reprezentované šťavnatým provedením slavné Sentimental Journey) přes nástup černé hudby v podobě žánru jump blues až po Good Rockin’ Tonight, původně z roku 1947, jež je podle mnohých první rokenrolovou skladbou všech dob. Tečky za deskou jsou dokonce dvě. Frankie and Johnny (znáte českou verzi „Francka a Johnny byl párek / ta láska měla břink…“?) je americká lidovka, která v provedení Lonnieho Donegana odstartovala módu skiffle music, hudby, na níž v pubertě vyrostli všichni čtyři Beatles. A úplně poslední skladbou desky je Tennessee Waltz, kterou kromě původní interpretky Patti Page proslavil Sam Cooke a udělal z ní jeden z prvních velkých soulových hitů.
Stručně řečeno, Stewartova deska je něco jako několik kapitol z učebnice historie populární hudby, natočená moderní technologií a se současnými interpretačními zkušenostmi. Rod Stewart je tu ve svém živlu a zpívá na svůj věk s velkým gustem a energií (třeba mu pomáhá i AI, co my víme?) a například takové Oh, Marie (kdysi hit dnes přehlíženého americko-italského zpěváka Louise Primy) má v sobě šťávu, kterou by písni nedokázal dodat ani dnešní čtyřicátník.
Přísný kritik si ale víc než Stewarta všímá pianisty Joolse Hollanda. Říká se, že si s ním v jeho televizním show Later…! zahráli nebo zazpívali skoro všichni zpěváci, kteří ve světě něco znamenají, ale Stewart se svou láskou k evergreenům a začátkům rokenrolu je evidentně jeho krevní skupina. On je tím boogie-woogie motorem, jenž dává třinácti písním správné grády a feeling, pokoušející se vystihnout bezstarostnou náladu mladé poválečné generace, která touto hudbou žila. Cítí se jako ryba ve vodě v aranžmá orchestru s velkou bigbandovou dechovou sekcí. Hlavně díky němu má posluchač pocit, že si to spolu se Stewartem opravdu užívají.
Překvapí jména producentů. Phil Manzanera se proslavil jako kytarista Roxy Music a později jako člen různých experimentálních sestav a jméno Nitin Sawhney spojujeme spíše s elektronickou hudbou. A tady je najednou máme v úplně jiných rolích, ve světě daleko tradičnější hudby.
Verdikt: 80%
Jaká je podstata poselství této zábavné desky, kterou stojí za to poslouchat se sklenicí červeného nebo nějakého koktejlu v ruce, jak naznačuje i sám Stewart na obalu alba? Když nevíš, jak dál, vrať se ke svým kořenům.