Nachrchlaná basa, syrové bicí, co je to? Royal Blood! Je pravda, že nejsou první, kdo to v této sestavě zkouší, nicméně jsou jednoznačně nejvýraznějšími současnými představiteli tohoto specifického rockového minimalismu. Zároveň z něj dokáží vyždímat maximum, až se při poslechu nové desky člověk diví, kam se tihle dva pánové rozmáchli. Ta deska je jako dětsky tetelivý šplh po stromě, začíná u bytelného kmene v podobě singlu Mountains at Midnight a pak už se jenom dál a dál větví a košatí. Neuteče ani půlka, a posluchač už si lebedí v mohutné koruně – a může šplhat dál.
Back to the Water Below je deska s nejširším žánrovým a zvukovým rozpětím, jaké jsme u Royal Blood zatím slyšeli. Dá se namítnout, že za to může absence producenta. Dvojice se rozhodla poprvé si nahrávku produkovat sama a natočila ji v domácím studiu v Brightonu. Producent by tomu bezpochyby dal nějaký pevnější formát, album rozhodně není tak konzistentní jako předchozí Typhoons produkované Joshem Hommem a Paulem Epworthem. Ale takhle tu máme aspoň Royal Blood v různých podobách a absolutní tvůrčí a zvukové svobodě.
Kdybychom chtěli velmi zjednodušeně progres oproti předchozímu albu popsat jednou větou, asi by stačilo: „Mínus disko, plus britpop.“ Royal Blood ubrali na tanečním nádechu a rockovém groovu, které táhly když ne celé Typhoons, tak minimálně singly. Přidali na pianu a smyčcích, v řadě písní sáhli po skladatelských postupech typických pro britskou devadesátkovou kytarovou scénu. Nejen britpop, ale i altrock. To neznamená, že by zněli jako Oasis a už vůbec to neznamená, že by Back to the Water Below bylo retro, naopak, aktuálněji snad ani Royal Blood nemůžou znít. Nicméně nijak nezatloukají odkojení ostrovním rockem, v určitých momentech můžeme zaslechnout třeba inspiraci Supergrass (sic!) nebo The Shining, dnes už zapomenutou superkapelou založenou lidmi z The Verve a Stone Roses. A je tu víc než kdy dřív slyšet inspirace Muse, ovšem dodejme bohužel, protože zpěvák Mike Kerr to občas ve falsetech tlačí do Bellamyho poloh až příliš otravně.
Někdo tu vlastní produkci bude brát jako nečekaný nebo dokonce odvážný krok, ale Royal Blood už nepotřebují vodit za ručičku. Ba dokonce nejspíš jen díky tomu vznikla nevídaná deska, kde všechny skladby (snad s výjimkou dvou nebo tří) mají singlový potenciál. Autorský se dvojice překonává, nespoléhá jen na svůj valivý zvuk, dokáže ho potlačit ve prospěch složitěji komponovaných či bohatěji zaranžovaných skladeb, a výsledkem je tak půlhodina výtečné muziky, která, když už případně nevydá na singly, bude skvěle fungovat na koncertech. Kdyby Royal Blood přehráli Back to the Water Below komplet naživo, mají sakum prdum výtečný půlhodinový festivalový set. O jaké další letošní desce bychom něco takového mohli říct?
Verdikt: 90 %
Co skladba, to silná melodie a potenciální singl. Ta půlhodinka uteče jako nic a hned si to chce člověk pustit znovu. Výtečná nahrávka.