Harmonika visí někde na věšáku a je nahrazena kytarou a banjem. I rebelie se schovala kamsi do kouta. Sedmnácté album Nebe je odemčené, které se skládá ze dvou odlišných desek Kerosin a Nezhasínej, upadá v rámci laťky, kterou si sama kdysi nastavila, často do nepřesvědčivého průměru. Radůza na něm skáče od české středověké klasiky přes keltské motivy až k folkovému šansonu. Při všem respektu k multitalentované hudebnici, zpěvačce a literátce se zdá být na místě slovo nadprodukce.
KEROSIN
Patnáct skladeb natočila Radůza jako multiinstrumentalistka jen s doprovodem elektrických kytar Radka Štěpánka. Ať jsou to písně původní, nebo keltské tradicionály, většina melodií směřuje někam do Irska nebo alespoň do Bretaně. Celek vyzařuje neuspořádanost a působí trochu jako nepříjemný sen, trochu chaos v hlavě. „Byla jsem to kdysi já, kdo ten palác hrůzy stavěl,“ zpívá možná na vysvětlení v česko-francouzské Červené Karkulce. V tom zmatku se najednou objevuje parafráze na Erbenovu Svatební košili a nakonec, aby byl maglajz co největší, předělávka chorálu Svatý Václave. Někdy se zdají být texty jen hrubě nahozené, a občas se dokonce nevejdou do melodie a zpěvačka se je tam mermomocí zkouší napresovat ve zrychleném tempu nebo naopak protahováním slov. Působí to značně neuměle, neprofesionálně a shazuje to poselství skladeb. Tak to často dopadá, když si umělec produkuje album sám.
Název alba pochází ze skladby Aladin: „Je to, jako kdyby Aladin / do svý lampy nalil kerosin.“ Prostě deska jako výbuch emocí. A skrytě v pozadí trochu protest proti povrchnímu vnímání osobností a proti manipulaci s veřejným míněním.
NEZHASÍNEJ
Tohle je jiný kafe! Na Nezhasínej doprovází Radůzu celá kapela, což je k dobru věci, a hlavně klávesy dávají desce patřičnou zvukovou pestrost. S doprovodnou kapelou v zádech je najednou pobíhání od žánru k žánru přirozenější než na Kerosinu. Třeba píseň Jsou je gradovaná balada, která má v sobě příjemnou dávku soulové hudby, Quand tu m’as dit má swingovou příchuť a Zlatý kolovrat (hele, další Erben!) má rockový nádech.
Třináct velmi osobních písní je vzdáleně inspirováno písněmi Hany Hegerové ze šedesátých let. Je tu dokonce jedna věc, kterou Hegerová zpívávala, Louisem Armstrongem proslavené Slunce se má (The Lucky Old Sun). Jako by východňárská nebo ruská Zatočme se v kole zase připomíná výlet paní Hegerové do folklóru s písněmi typu Buvaj že mi buvaj na Recitálu 70 a Quand tu m’as dit má atmosféru francouzských šansonů. Na šedesátá léta a Semafor, s nímž Hegerová spolupracovala, odkazuje také jakoby ironický pěvecký projev zpěvačky v Blues vrhačova nože. Poslední ze zmíněných skladeb ale bohužel naznačuje, že ne všechno, co Radůza dělá, se musí podařit. Humor a ironie nejsou její silnou stránkou a všechny pokusy o ně končí afektovaným přehráváním.
Nejsilnější položkou na Nezhasínej jsou osobní zpovědi. Hned úvodní Mraky jdou je obrazem Radůzina pokusu zbavit se tíhy minulosti – „muže, co mě málem zabil, a druhýho, co dluhy nasekal!“. Následují songy o frustraci ze sexu, o tom, jak jí nejde práce, o tom, jak jí různé strachy brání v klidu spát. Všechno jsou to – podobně jako u řady písní z Kerosinu – vyprávění o civilizačních úzkostech a fobiích. Ještě že na světě existují dobří lidé, přátelé, kteří nám pomáhají všechen ten marast přežít. A právě to říká poslední píseň dvojalba, dueto s Robertem: „Bez lásky je člověk jen smutnej / Ale bez přátel by nepřežil.“ Právě tenhle vznešený country gospel je pointou celé desky. Pointou, která přebíjí všechno líčení předchozích strastí, všechno, co by se jinak zdálo fňukáním.
Verdikt: 65 %
Méně je někdy více. Formát dvojalba Radůze příliš nesvědčí a někdejší kouzlo bezprostřední písničkářky s harmonikou se vytrácí. Fanoušci se ale dočkají i silných momentů.