Pocit určité nervozity, zmaru, soustavného bytí na jehlách jako kdyby prostupoval celou deskou. Vůbec se s posluchačem nemaže, předchozí nahrávka Villains produkovaná Markem Ronsonem byla ve srovnání vlastně hotová party muzika. Když na večírku pustíte In Times New Roman…, budou vás mít za sabotéra nálady.
Josh Homme je pořád svůj. Poznáte jeho hlas, jeho kytaru, na tenhle kapelní trademark je stále spoleh. Evidentně se ale změnily jeho emoce (logicky, komu ne – mít za sebou podobné tahanice o děti jako Homme s Brody Dalle) a hlavně QOTSA hrají jinak jako celek. Až na několik skladeb to nevalí dopředu, experimentují s vrstvením rytmů a riffů jdoucích proti sobě, jako kdyby je bavilo sledovat, co se stane po nárazu, a nějaká písňová struktura, natožpak drive jsou stranou jejich zájmu.
Obecně tak deska trochu přešlapuje na místě a dopředu se sune nejistým krokem, což zní opravdu zvláštně u kapely, která kdysi vypálila Rated R a Songs for the Deaf, dělové koule, co ještě teď někde šílenou rychlostí letí sluneční soustavou.
Prvních několik skladeb vysílá jasný vzkaz: „Pořád jsme tady, jak nás znáte.“ Ale už to nemá ani ten wow efekt, ani nápady, s výjimkou Paper Machete ani moc šťávu. Řeknu to natvrdo, In Times New Roman… je album s nejslabším rozjezdem v historii kapely.
Jenže to se naštěstí v půlce změní. Nejprve posluchače zhypnotizuje Carnavoyeur, nejmelodičtější skladba na celé desce, a pak už QOTSA sází jednu zajímavější píseň za druhou. První půlku alba QOTSA zkouší hrát na jistotu a nabízí svůj typický zvuk, jenže jim z toho nevylezly žádné hity nebo aspoň headbangery. Ve druhé půlce naopak kašlou na to, co po nich kdo chce, a přichází hned s několika skladbami, jaké jsme u nich ještě neslyšeli. Jasně, v koncertním setlistu se asi dlouho neohřejí, na to prostě nemají spád ani energii. Ale těch nápadů a neotřelých poloh, které ve druhé půlce In Times New Roman… zazní, je nakonec dost na to, aby se každý fanda cítil saturován.
Není to vynikající nahrávka, v diskografii QOTSA patří spíš mezi ty slabší. Nabízí se však otázka, jestli ty fenomenální desky z dřívějška lze vůbec překonat. Na novince se o to kapela vůbec nesnaží, kašle na hity, kašle na setlist, protože má přece právo si udělat temnou introvertní desku. In Times New Roman… tak ve výsledku působí spíš jako autoterapie, tvůrčí vyrovnání se s blbou dobou, do níž se frontman dostal. A teď, když se došťoural v zubech, zahodí párátko a zase to rozjede. Tedy doufejme. Protože jestli takhle budou QOTSA znít i nadále, bude to zajímavé na jeden dva poslechy, ale na koncertě to bude nuda k ukousání.
Verdikt: 70%
Jedna ze slabších desek kapely, kde je potřeba se k zajímavější muzice proposlouchat průměrným začátkem.