Když se rozpadli Oasis, řada fanoušků smutnila. Najednou byla pryč největší britská rocková kapela 90. let, na jejíchž písničkách vyrostla celá jedna generace posluchačů i hudebníků. O to víc byli zvědaví, s čím bratři Gallagherové přijdou sólově. Dopadlo to dobře, Noel s kapelou High Flying Birds prohluboval geniální songwriterství a Liam si nejprve s pohrobky Oasis Beady Eye a následně sólově jel ten svůj přidrzlý rock. Na novince C’mon You Know je tomu ale konec. Liam Gallagher změkl a zvukově posluchače vrací ne do devadesátek, ale kamsi do sedmdesátek a ještě hlouběji.
Na C’mon You Know není jediná skladba, kde by Liam zněl jako Oasis. Což je poloha, o niž se po rozpadu kapely dál snažil a fanoušci to po něm chtěli. Místo toho tu máme čtrnáct skladeb lavírujících mezi beatlesáckou písničkařinou, americkou west coast alternativní kytarovou scénou a citelným zjemněním, kdy chce Liam prostě hrát do klidu. Dřív publikum hecoval a provokoval, nyní rozjímá pod slunečníkem a pobízí, abyste si přisedli a dali si s ním pivo.
Možná za to může spoluautor skladeb Andrew Wyatt, jenž se na novince posunul do role hlavního producenta a celou desku totálně zaplácal retro filtry. Vše je tu zastřené, zaprášené, chvíli Liamův hlas, chvíli kytary nebo bicí. Skladby jsou občas pocukrované rádoby orientálními smyčci, což není snaha o nějaký mystický zvuk, ale jen a pouze další retro aranže, protože to takhle kdysi v rocku frčelo. Aby toho nebylo málo, deska místo chytlavého otvíráku posluchače uvítá dojemnou More Power, kde se Liam snaží zpětně děkovat svým rodičům a za zády mu pěje dětský sbor. Uf, hodně nečekaný úvod!
Výše zmíněné je ale věc produkce a zaranžování, jak je na tom obsah? Nedá se to popsat jinak, než že se Liam rozhodl vydat jiným směrem, ale cestou tak trochu poztrácel sám sebe. Pryč jsou jeho přímočaré rockové nakopáváky, pryč jsou silné balady postavené na jeho hlasu. Liam Gallagher začal skládat hudbu pro pamětníky.
Je tu cítit silný vliv Beatles, zejména George Harrisona. Skladba Oh Sweet Children by mohla z fleku znít na některé z jeho desek. Be Free je zase proto-punková syrovost jak od Stooges. Mimochodem, jde o nejráznější skladbu desky, zbytek se nese ve středním či mírně zpomaleném tempu. Singl Better Days zvukově navazuje na vlnu lehce ezo alternativního rocku, který v Británii frčel v devadesátkách, a Moscow Rules pro nečeknou vážnost a dramatičnost připomíná Nicka Cavea. To je hlavní problém C’mon You Know, Gallagher tu zní jako tucet jiných hvězd, ale ne jako Liam Gallagher. Nebýt jeho hlasu, ani byste nepoznali, že posloucháte novinku bývalého frontmana Oasis.
Je tu několik skladeb, které to zvukově připomenou. Výtečný nápěv v Diamond in The Dark je starý dobrý Gallagher, stejně tak The Joker dává vzpomenout na tu jeho zpívanou frackovitost, jeden z trademarků Oasis. Jenže zase, sotva se píseň rozjede, Wyatt to začne postupně podbarvovat psychedelickou kytarou, za srdíčko chytajícím gospelovým sborem a po minutě je z toho úplně jiná skladba.
Vše výše zmíněné nemusí být nutně kritika. Spíš jde o popis razantní proměny, kterou Liam Gallagher autorsky prošel a snaží se ji na C’mon You Know prodat. Jak úspěšný bude, lze teď těžko hádat. Novou desku si část fanoušků zamiluje, protože jejich idol vytrhl ze země své kořeny a dal se jako těžkopádný ent pomalu do pohybu. Druhá část fanoušků ji bude ignorovat, protože tu není ani jedna skladba, kterou by mohli rozšířit svůj „oasisovský“ playlist. Liam stále umí skládat a má v sobě jiskru, ale v tvůrčím tandemu s Andrewem Wyattem přichází s repertoárem, jenž je na gallagherovské poměry bez přehánění experimentální. A bohužel nudnější, než co jsme od Liama slyšeli dřív.
Verdikt: 65 %
Liam Gallagher natočil překvapivou desku. Ohlíží se za minulostí. Nikoli vlastní, ale k samotným začátkům rocku. Ve srovnání s jeho předchozími alby je novinka vyměklé retro.