Na sebe Šimon Kalousek nikdy moc nemyslel, ale na svém kontě má nejen tři písně pro Karla Gotta z alba Pokaždé (ze Stíny dvou byl v roce 2002 dokonce hit!), něco pro Leonu Machálkovou a samozřejmě i spolupráci s bráchou. Že se donutil udělat něco pro sebe, je proto prvním překvapením. Druhým je to, že udělal něco úplně z jiného světa, než bychom od něj čekali.
Kalousek se na své desce vrací do přelomu šedesátých a sedmdesátých let, a jestli se má třináct jeho písniček k něčemu z té doby přirovnat, tak to jsou první sólová alba Paula McCartneyho, možná něco z Electric Light Orchestra nebo ze začátků Gilberta O’Sullivana. Jsou to vlastně home recordings, skladby stvořené a nahrané doma kolem piana, následně doplňované dalšími nástroji, na které většinou hraje také sám autor, plus samply. Snad jedině bratr Jan si zahraje na dvanáctistrunnou kytaru v Belgravii a v písních Walking on a Rainbow a Ghost of the Left Bank si se Šimonem nenápadně zazpívá Anna Kauerová. Těmto dodatečným aranžérským prvkům je věnována velká péče. Právě díky nim zní všechny nahrávky jako odlesk pestrobarevných snímků Beatles. A to včetně vícehlasých vokálů, které na nás vyskočí hned po Intru v písni Kitchen Blue a navodí atmosféru z Harrisonova hitu Here Comes the Sun z Abbey Road.
Pokračovat v duchu Paula McCartneyho zní jako velká výzva a je znát, že Saint-Simon naposlouchal řadu jeho autorských triků, především z oblasti, kde se mísí hudba anglického kabaretu s dalšími módními směry konce šedesátých let, jako byly good-time music nebo sunshine pop. Tvůrce se však stoprocentně nedrží angloamerického mustru a občas v melodiích cítíme, že se v nich mihne i cosi slovanského. Inu, kdyby London byl Praha… Jako šedesátkový je vytvořen i celek alba – má své Intro i Outro, které rámuje ostatní písně a dává jim alespoň do jisté míry náladu koncipované desky, čili my je můžeme vnímat jako určitý celek nebo cyklus. Jeho téma je jasné – vzpomínky na Londýn a sny o něm. Ale zároveň, jak říká jedna z klíčových písní, Good Times Are Over.
Ta kompaktnost celku by mohla někomu připadat až příliš násilná, ba směřující k jisté jednotvárnosti, ale koneckonců, tak vyznívají i první tři McCartneyho sólová alba. Kalousek se s tím vyrovnává svou nejsilnější zbraní – melodickou invencí. Co písnička, to výrazná, až chytlavá melodie s přitažlivým refrénem, který přímo svádí k tomu, aby si ho člověk broukal spolu se zpěvákem. Jako už mnohokrát v historii populární hudby se tu potvrzuje, že síla je v přirozenosti a jednoduchosti. Když k tomu ještě přistoupí hravost, je to vítězství. Pijácká melodie Drink (s druhým hlasem kumpána Tomáše Frödeho z Imodia), která jako kdyby utekla z nějaké irské hospody, je toho nejlepším důkazem.
Verdikt: 78%
Možná je škoda, že písničky nemají české texty, ale je fakt, že čeština by tuhle poctu Beatles posunula úplně jinam a koneckonců Saint-Simonova angličtina a její slovní zásoba patří – přes neanglické drnčivé r – k tomu nejlepšímu, co čeští zpěváci dosud zplodili.