Dvojice Luke Haines a Peter Buck se na první pohled může jevit značně nesourodě. Haines byl začátkem 90. let lídrem dobré, leč nedoceněné anglické kapely The Auteurs. Zvonivou kytaru o víc než deset let staršího Petera Bucka ve stejné době znal každý. I díky ní se ze skupiny R.E.M. svého času stala největší kapela na světě.
Jak se tihle dva dali dohromady? I když Buck The Auteurs zaregistroval někdy v roce 1994, líbila se mu a Hainese považoval za výborného skladatele, oba muzikanty v roce 2019 spojil jiný druh umění. Šlo o malbu, neboť Buck si s Hainesem nejdříve psal o jeho malování, aby od něj posléze koupil portrét Lou Reeda. I když podle kytaristy na něj Haines spíše než vyžádaného nakreslil sám sebe.
Potom Haines Buckovi navrhl, že by spolu mohli natočit desku. Kdo sleduje kariéru bývalého kytaristy R.E.M., ví, že jako milovník hudby by nahrával téměř s každým. Proto hned poslal do Londýna pár věcí, na nichž aktuálně pracoval. Vše do sebe zaklaplo, společně materiál nejen dopracovali, ale napsali i další songy. V roce 2020 vyšlo album Beat Poetry for Survivalists. Dostalo se mu dobrého přijetí od kritiky, leč mělo smůlu. Vyšlo skutečně několik dní před tím, než v Evropě naplno udeřil covid a znemožnil koncertní šňůru, na kterou se Haines s Buckem chystali.
Někdo by to možná v daný moment vzdal, nikoli tito dva. Když nebylo možné živé hraní, pustili se do psaní nového materiálu. Vzniklo rovnou sedmnáctiskladbové dvojalbum All The Kids Are Super Bummed Out. Kromě Hainese, který zpívá, hraje na kytaru a flétnu, a Bucka (kytara, syntezátor) se na něm podíleli také Scott McCaughey (baskytara, mellotron) a Linda Pitmon (bicí). Nabízejí hudebně a aranžérsky poměrně jednoduchou směsici skladeb, v nichž více než o cokoli jiného jde o atmosféru a textové sdělení.
Hned úvodní The British Army On LSD, alternativní varianta známého historického faktu o nacistických vojácích na pervitinu, dává tušit, o co v následujících více než sedmdesáti minutách půjde. Ve skladbě, v níž se mísí rock i psychedelie, zní příjemná Buckova kytara, jež trochu evokuje jeho bývalou slavnou skupinu. Zároveň je z Hainesova zpěvu jasně rozpoznatelné, že nejde o žádného juniora, který právě opustil školní škamnu.
Ze stejného vrhu jako The British Army On LSD je i Sunstroke. Pohodová věc, která by klidně mohla vzniknout někdy v 80. letech nebo v pozdním období R.E.M. Haines v ní uplatňuje svůj vypravěčský talent a nenuceně příjemným zpěvem dává vzpomenout na Ivana Krále, jehož projev byl z podobného ranku. Přirozené, příjemné, netlačící na pilu.
Deska má i jiné než hudební kvality. Příkladem je vydařená 45 Revolutions, jejíž název je zcela výmluvný. Haines zda na pětiminutové ploše nabízí průlet historií a neopomíjí ruskou revoluci (1917), arabské jaro (2010), kubánské revoluce v 50. letech 20. století nebo íránskou revoluci na konci 70. let. Mít skladba rapovou podobu, řadě studentů by mohla posloužit jako výukový materiál do hodin dějepisu.
Další z Hainesových kvalit je jeho upřímnost. (Pravda, někdy je brán jako misantrop a jeho otevřenost není vždy kvitována s povděkem.) V Minimalist House Burns Down, jednoduché vyprávěcí skladbě, jíž prostupuje klavír, si bez problému utahuje sám ze sebe. (Můj minimalistický dům shořel / Nebylo toho moc / Nebylo toho moc co zachraňovat / Koneckonců to byl minimalistický dům). Ještě víc si nakládá v Diary of a Crap Artist: Zatímco Robert Smith je v pátek zamilovaný, Haines je znovu nadržený, když si češe „tři slušné vlasy“.
K těm lepším položkám na albu patří The Commies Are Coming, When I Met God nebo Psychedelic Sitar Casual, která evokuje R.E.M., a kdyby patřila do jejich katalogu, člověku by to nepřišlo divné. Na druhý kvalitativní pól lze zařadit věci jako Subterranean Earth Stomp nebo And We Will, v níž hostuje Lenny Kaye. Ano, Lenny Kaye, letitý pobočník Patti Smith. Jde o pochopitelnou výpomoc přítele, ale zhola zbytečnou.
Vše uzavírá skladba Waiting for the UFOs, jednoduchá, pozitivní, melodická věc, která přináší smíření a uklidnění. Po psychedelické jízdě nás vrací do světa melodiky a jasné struktury skladby, na přehlednou mapu, k níž pro jistotu přikládá kompas. Ideální věc na závěr.
Haines a Buck si na All The Kids Are Super Bummed Out udělali radost. Vůbec neřešili, jak to, co připravili, ostatní vnímají. Jde o podivuhodnou směsici nejrůznějších stylů, nálad i hudebních vlivů, která svým autorům nabídla možnost absolutní otevřenosti, kde žádný nápad není hloupý a zapovězený. Z logiky věci ne každý je stejně vydařený a bez některých by se album obešlo a rozhodně by neutrpělo. Zároveň však posluchač může ocenit, s jakou upřímností se mu Haines a Buck dávají všanc. Nemají to zapotřebí, přesto do toho jdou.
Verdikt: 65 %
Začátkem roku 2023 by luke haines a peter buck měli vyrazit na turné, které nemine ani evropu. Když budete mít šanci, běžte se na ně podívat. Dostane se vám skvělého muzikantství a radosti z možnosti jej předvést. To, při veškeré snaze, na desku nikdy nedostanete.