Na novém albu kráčí známými cestami a nefascinuje. Nabízí očekávané, někdy možná záměrně a natruc posluchači. Letos jedenačtyřicetiletý Richard Dawson je hudební úkaz. Sám o sobě říká, že když hraje na experimentálních hudebních akcích, je většinou tím nejvíce konvenčním z vystupujících. A pokud hraje na akcích pro mainstreamovější publikum, může se mu často jevit jako exotická položka v rámci nabízeného hudebního menu.
Stejně tak je tomu s jeho zatím posledním albem Ruby Cord. Pro člověka neznalého Dawsonovy tvorby, může jít o desku téměř až nestravitelnou. Už jen tím, že to Dawson posluchačům rozhodně neulehčuje, když hned jako první song na album zařadil skladbu The Hermit trvající 41 minut. Kromě jediné stopáž všech sedmi skladeb 80 minut trvajícího alba přesahuje pět minut, ale zvolená dramaturgie by v dřívějších dobách, kdy se chronologicky poslouchala celá alba, nikoli jednotlivé tracky, a ještě k tomu často selektivně, mohla pro řadu posluchačů být až odrazující.
Navíc v úvodní skladbě posluchač čeká dlouhých 11 a půl minuty, než se poprvé ozve Dawsonův hlas. Do té doby je k dispozici pouze instrumentální koláž, která je dle autora pro příběh skladby naprosto zásadní. Pro Guardian uvedl, že to možná zní „jako trochu improvizované sezení, ale hudebníci dostali docela jasné pokyny. Jejich hra měla být jen náznakem toho, že se něco děje. Jako mávání vějířů“. Myšlenkou tohoto úseku je dle Dawsona „les v jeho nejzákladnějších funkcích, nečinný před úsvitem“.
Ačkoli The Hermit trvá opulentních 41 minut, o žádné hudební obžerství se nejedná. Spíše než o hudební vyjádření ve skladbě jde o poselství. Na to, jakou má The Hermit stopáž, obsahuje velmi málo zvratů. Když dozní, máte pocit, že se vlastně nic moc nestalo. Posluchačsky sice matoucí, ale naplňující záměr.
Po úvodní odyseji, která vskutku připomínala plavbu po moři či oceánu, přichází dalších šest skladeb podobné hudební výstavby, leč stopážově bezesporu únosnějších. Linou se v duchu melancholie a pro Dawsona tak typického falzetu. Když si to song žádá, atmosféru umocňují plochy kláves (Thicker Than Water), případně se skladba zlomí až do rockově pochodového rytmu, kdy kytara zní jako z alb Iron Maiden z nultých let (The Tip of an Arrow). (Kytary zněly i v tu dobu dobře, o albech se totéž napsat nedá.)
Nejkratší skladba na albu, No-one, jež netrvá ani dvě a půl minuty, je nejvíce experimentálním kusem desky. Jde o zvukovou koláž evokující sněhovou vánici. Dawson hledá nejrůznější způsoby, jež by jím zamýšlené sdělení vyjádřily co možná nejlépe. Férově tak pokračuje v tom, co dělá už roky – nepodbízení se posluchači jen proto, aby zvýšil svůj případný komerční potenciál.
Přitom ten zde bezesporu přítomný je, jak dokazuje závěrečná Horse and Rider. Dawson se v ní prezentuje příjemným melodickým zpěvem a písnička se nese v irském hudebním stylu tendujícím spíše ke Clannad než The Pogues. Oproštěno od konceptu alba jde o takovou vánoční písničku, jež je díky tomu, jak pozitivně zní, ideálním zakončením desky.
The Ruby Cord pojednává o do značné míry zlověstné budoucnosti, v níž společenské zvyklosti ztratily podobu, v jaké je známe dnes. Zmizely etické i geografické hranice. Album je hudební představou metaverza budoucnosti, jak si ji Richard Dawson představuje. Textově není utopisticky pozitivní, hudebně zároveň nejde o kakofonii. Zásluhu na tom mají letití spoluhráči Angharad Davies (housle), Rhodri Davies (harfa) a Andrew Cheetham (bicí), kteří skvěle slouží atmosféře nahrávky. Pokud by jí podobně sloužil i Richard Dawson, výrazně by ji zkrátil a udělal z ní ještě o něco lepší desku.
Verdikt: 67 %
Být vizionářem je dvojsečné. Nese to s sebou očekávání. Největším zločinem se stává repetice. Richard dawson pokračuje v už dříve rozvíjeném na ploše, která je víc než dlouhá. Vizionáři často zůstávají nepochopeni. Otázkou je, za jak dlouho se to zlomí, případně zda vůbec.