„Když jsem dokončil album Stranger to Stranger, bylo to doslova jako kliknutí sdělující: a je to. Mám hotovo,“ prohlásil Paul Simon v autobiografii Miracle and Wonder. Ta vznikla netradičně jako audiokniha složená z třicetihodinového rozhovoru, v němž se písničkář ohlížel za svou kariérou a dodal, že do budoucna už by kvalitu Stranger to Stranger možná dorovnal, ale rozhodně nepřekonal, a tak raději zbytek let stráví cestováním než ve studiu.
Stranger to Stranger vyšla před sedmi lety a Simon se nakonec rozhodl pro ještě jednu, nejspíš skutečně poslední autorskou nahrávku. Buďme rádi, je to jedinečné album, jaké se na scéně objeví jen několikrát za dekádu.
Zahraniční média přirovnávají Seven Psalms k Blackstar Davida Bowieho a You Want It Darker Leonarda Cohena, velkým finálním deskám, na nichž se rozloučili s publikem dechberoucím způsobem. Připadalo mi to přehnané, ale stačilo pustit si jen pár minut a bylo jasné, že Seven Psalms se zařadí mezi ony nezapomenutelné labutí písně, po kterých následuje jen nekonečný potlesk vestoje, poslední úklona a padající opona. A kromě toho je to unikátní nahrávka v rámci současné produkce celkově.
Seven Psalms, jak už název napovídá, vychází ze starozákonní Knihy žalmů. Paul Simon se obrací hluboko k otázkám nikoli víry, ale spíše morálních a filozofických myšlenek, které člověku Bible při čtení předává. A protože je Žid, kromě toho, že je bere velmi vážně, umí je i zlehčit a sem tam si přidá nějaký ten šťouchanec směrem ke křesťanskému výkladu Písma svatého. Simon má na desce nádherné lyrické texty, ovšem srozumitelné i naprostému ateistovi či přímo odpůrci víry. Protože otázky smrti, osudu, vlastní stopy ve světě a obecně myšlenek přesahujících materiální svět a čas si může klást každý bez ohledu na to, v co věří. A Seven Psalms je Simonova výpověď, jak se on sám s těmito otázkami vypořádal.
I hudebně jde o jedinečné uchopení tématu. Album má třiatřicet minut, ale neobsahuje žádné dělení. Jde o jeden dlouhý track, kde nelze přeskakovat a je třeba se proposlouchat od prvního do posledního tónu. Konceptuální deska nejen tématem, ale i striktním řazením měnícím se v jeden dlouhý monolog. Paul Simon chtěl zkrátka ještě něco říct, a buď ho budeme poslouchat pozorně, nebo vůbec.
Síle výpovědi pomáhá i komorní instrumentální pojetí. Písničkář se většinu času doprovází sám na kytaru, navíc nahranou celkem syrově: je slyšet každý pohyb po hmatníku, každé sklouznutí polštářku prstu po struně. Pomáhá to vyvolat pocit intimity a propojení s posluchačem. Jako kdybychom spolu seděli někde na zápraží. Sem tam se zapojí další hosté a instrumenty, ovšem velmi citlivě a často nenápadně. Jednou někde dole probublávají ambientní klávesy, podruhé se párkrát foukne do harmoniky. Doprovod tu netvoří melodie, jeho úkolem je podbarvit půlhodinový epos, aby poslech nebyl monotónní a ukolébavý.
Je to fascinující a silná nahrávka. Paul Simon se na ní loučí s fanoušky, ale dělá to tak osobním způsobem, jako kdyby se loučil s každým zvlášť. Po tvůrčí i technické stránce je evidentně ve výborné kondici, takže můžeme stále doufat, že možná přece jen ještě jednou přijde s nějakou tou nahrávkou. Ale i kdyby ne, Seven Psalms je intimní, a přesto velkolepé ukončení celoživotního díla.
Verdikt 90%
Jedinečná nahrávka jak na poměry Paula Simona, tak současné produkce. Osobní zpověď zabalená do půlhodinového konceptuálního alba bez možnosti přeskakovat, to se opravdu jen tak neslyší.