Kapely hrající několik dekád mají často problém přizpůsobit se relevanci vlastního žánru. To není myšleno jako kritika, spíše jako konstatování, že mnoho interpretů dříve či později přestane překvapovat a nabízí vesměs podobnou muziku, jen podpořenou stále kvalitnější a modernější produkcí. To však není případ P.O.D… Ti po dvaatřiceti letech na scéně přicházejí s jedenáctou deskou s názvem Veritas, což v latinském překladu znamená „pravda“.
A pravdou také je, že hned od úvodu kapelu příliš nepoznáváte. Na až hororové „španělské“ intro naváže úvodní skladba drop-hardcorovými kytarami, o které se vokál Sonnyho Sandovala agresivně opírá. A když se k tomu ke konci přidá hluboký scream Randyho Blythea, začínáte tušit, že tahle deska bude oproti předchozím o poznání temnější.
Vyjma kapelníka Lamb of God si P.O.D. na desku přizvali také Tatianu Shmayluk (pro Afraid to Die) z ukrajinských Jinjer a post-hardcorového vokalistu Covea Rebera (pro This Is My Life). A dalo by se říci, že všem hostům připravili instrumentál „na tělo“. Najednou se P.O.D. pouští do groove metalu, hardcoru i melodického metalu, a přitom to v kontextu celé desky všechno koncepčně ladí.
Řekl bych, že určitým pojítkem celého alba je jeho tíživá atmosféra. P.O.D. se snad nikdy v kariéře neponořili tak hluboko do studnice vážných témat a zároveň odhodili image drsných klučinů z ulice, kteří vyrůstali na hip hopu a thrash metalu. Sandoval daleko více zpívá a rapového frázování se paradoxně spíše zdráhá. Jistě, na desce nechybí ryze nu-metalové pecky jako I Won’t Bow Down nebo We Are One (Our Struggle), i ty však mají temnější metalovou pachuť. Finále zdařilého konceptu pak zakončuje melodická Feeling Strange, jejíž outro navazuje na španělsky hovořící intro. Kruh se perfektně zacyklil.
Je pravdou, že jedním z mála negativ desky je absence hitových ambicí. Nejsem si úplně jistý, jestli si posluchači P.O.D. v kontextu ostatních nahrávek dosadí nějakou novou pecku z Veritas na přední místa svých playlistů. Vyloženě žádná skladba z celku nijak zvlášť nevyčnívá, pominu-li ty se vzácnými hosty. I tak ale album funguje spíše jako celek než soubor jednotlivých singlů. Zároveň si myslím, že pro širší sortu posluchačů nebude novinka až tak záživná jako třeba veleúspěšná Satellite (2001), to je ovšem pochopitelné.
Na druhou stranu, pro milovníky velkých metalových ploch, melodií a temné atmosféry je to skvělá deska. A osobně jsem rád, že si od takových veteránů můžu poslechnout něco, co jsem od nich ještě neměl možnost slyšet. Navíc pokud to umí takto dobře pojmout. Veritas je totiž nejenže nejnaléhavější deskou v kariéře P.O.D., ale také nejvyzrálejší a v kontextu současného metalu i naprosto aktuální.
Verdikt: 77%
P.O.D. odhalili temnější tvář. Namísto rapu více zpívají a vzdalují se od typických numetalových znaků. I po dvaatřiceti letech na scéně ukazují, že je třeba s nimi pořád počítat.