Oddělit u Lily Allen osobní a uměleckou stránku úplně nejde, koneckonců její alba vždy tak nějak mapovala, co se zrovna dělo v jejím životě. První Alright, Still popisovalo konec prvního vážného vztahu, na druhém se vyrovnávala s náhlou slávou, na desce Sheezus se zaměřila na život v showbusinessu po porodu dětí, na čtvrtém No Shame si sypala popel na hlavu za rozpad prvního manželství. No a teď tu máme novinku West End Girl a rozpad manželství druhého.
O desce se mluví hodně, bohužel ne ani tak ze zvědavosti, zda Lily Allen dokáže oživit uvadající slávu a vypustit hity srovnatelné s prvními alby, ale spíš proto, že jejím bývalým manželem je herec David Harbour, známý mimo jiné ze seriálu Stranger Things. Lily Allen je známá tím, že si v textech servítky příliš nebere, a tak byli všichni zvědaví, jak pan Harbour dostal naloženo. Do jaké míry se jedná o upřímné vypsání se z emocí po rozpadu manželství a do jaké jde jen o dobře vypočtený marketingový tah, to se asi nedozvíme.
Sama Allen chytře nazývá album „autofikcí“ a nemůžeme vědět, kolik procent z příběhu desky je reálných. Ale lze jen těžko hodnotit album, které tak moc stojí na textové stránce, aniž bychom se jí věnovali. Přistupme k němu tedy jako k fiktivnímu příběhu, který může, ale nemusí mít jisté paralely se zpěvaččiným skutečným životem.
Je to vlastně koncepční album, ačkoli jsme pod tím pojmem zvyklí většinou na velkolepé opusy a tady jde „jen“ o příběh rozpadu jednoho manželství. A tento příběh otevírá titulní skladba West End Girl, jež mimochodem zní trochu jako úvodní píseň romantického retro sitcomu o dívce, která se zamilovala, přestěhovala do New Yorku. Jenže pak dostala roli v divadelní hře v Londýně, kam nakonec přes manželovy podezřelé poznámky odjela – dokud ji nepřeruší telefonní hovor. Slyšíme pouze jednu stranu hovoru, ale už teď je jasné, že se šťastným manželstvím je konec.
V průběhu následujících skladeb protagonistka přemýšlí, co vlastně po tomto hovoru manžel dělá a s kým (Ruminating). Zamýšlí se nad jeho větou: „Jestli k tomu dojde, chceš to vědět?“ Popisuje dohodu o otevřeném vztahu s jasně danými pravidly, které manžel protagonistky porušil (Tennis), rozhovor s jeho milenkou (Madeline), snahu si na seznamce najít také milence (Dallas Major) i to, jak je těžké v takové situaci nesklouznout zpět k drogám a alkoholu (Relapse), nebo boj o to, jak podat rozchod dětem a veřejnosti (Let You W/In). Ve finální skladbě Fruityloop pak Allen shrnuje poselství celé desky do jedné věty „It’s Not Me, It’s You“ („Nejsem to já – jsi to ty“ – to už jsme od ní jednou slyšeli). Protože, ač většinou nic není černobílé, v tomto příběhu je padouch označen více než jasně a protagonistka je pouhopouhou obětí. Sebereflexe tentokrát nedostala prostor.
West End Girl je jakožto otevřeně rozchodová deska přirovnávána k Lemonade od Beyoncé nebo 30 od Adele, ale nikdo z nich nezpíval s takovou otevřeností: o seznamkách, sexuálních pomůckách či nemonogamních vztazích. Že se Lily Allen nebojí být až brutálně upřímná, není nic nového (všichni si pamatujeme třeba skladbu Not Fair). A na West End Girl se tentokrát nedrží zpátky ani v té nejjemnější baladě Just Enough, kde se ptá „Zamiloval ses do někoho, kdo není já? Proč se tady bavíme o vasektomiích? (...) Vzal jsi ji na potrat? (...) Čeká tvoje děti?“.
V Madeline, fiktivním rozhovoru s manželovou milenkou, jasně popisuje dohodu s manželem: „Musí to být diskrétní, musí tam proběhnout platba, musí to být s cizími lidmi. Ale ty cizí nejsi, Madeline.“ A taková Pussy Palace má už všeříkající název, takže není divu, že protagonistka v textu nachází kromě zamilovaných dopisů i sexuální hračky, anální kolíky a hromady prezervativů.
Album se hodně vrací k retro zvuku, který připomíná Alleniny nejlepší skladby z období prvních dvou alb. Tennis a Madeline nabízí chytlavé klavírní i syntezátorové melodie, podobně i 4chan Stan a Dallas Major se zaryjí na dlouho do hlavy. Spolupráce s producentem a DJem Specialist Mossem na skladbě Nonmonogomummy má překvapivě taneční až reggae nádech, ale tento směr nebyl Allen nikdy cizí a skladba tak patří určitě mezi ty nejpovedenější, a to nejen kvůli té povedené slovní hříčce v názvu.
Allen má z předchozích alb jisté zkušenosti i s taneční a elektronickou hudbou, ale její úspěšnost v tomto směru je přinejlepším proměnlivá. A není tomu jinak ani tady. Když některé ze skladeb, jako třeba už zmíněná Madeline, nebo Sleepwalking příležitostně sklouznou do elektroniky, zní to vlastně dost dobře. Ale když se pouští do čistě elektronických kreací, nedopadá to nejlépe, obzvlášť když to ještě ke všemu přežene s autotune. Pussy Palace je ještě poměrně snesitelná, ale Relapse a především Ruminating jsou vyloženě otravné. O to větší škoda je, že se jedná o dvě nejniternější skladby z celé desky, které bohužel jejich hudební provedení tak nějak zabilo.
Celkově ale stále pozitiva převažují a je nutno říct, že jestli sláva Lily Allen s alby Sheezus a No Shame začala skomírat, teď zpěvačka dokázala, že má ještě pořád co říct a neztratila svůj jedinečný rukopis, pro který se na výsluní před skoro dvaceti lety dostala. Jestli to pro ni byla opravdu terapie, dokázala přetavit trauma rozchodu ve velmi dobrou desku.
VERDIKT: 75 %
Lily Allen se po sedmi letech, kdy už se od ní ani nějaké pokračování v hudební kariéře moc neočekávalo, vrátila s velmi povedenou deskou a dokázala, že je s ní stále třeba počítat.