Když umělec s tak rozsáhlou diskografií, jakou disponuje Van Morrison, ohlásí další album coververzí, nabízí se otázka, zda nejde jen o rutinní vyplnění času. Jenže hned úvodní Kidney Stew Blues posluchače přesvědčí o opaku. Osmdesátiletý belfastský rodák zde nezní jako unavený veterán, ale jako muž, který právě našel pramen živé vody. Jeho hlas, v dravých polohách stále neuvěřitelně pevný a v těch tichých vřele intimní, je hlavním nástrojem této rozsáhlé, bezmála osmdesátiminutové kolekce.
Van Morrison se zde vrací k absolutním základům své hudební identity. Novinka je ukotvena v blátě delty Mississippi a zakouřených klubech Chicaga. Je fascinující sledovat, jak přirozeně belfastský bard zapadá mezi legendy typu Taj Mahala, Buddyho Guye nebo Elvina Bishopa. Nejde o přehlídku hostů pro efekt; je to setkání starých přátel, kteří si rozumějí beze slov. V duetech jako Can’t Help Myself nebo Betty and Dupree se vytrácí hranice mezi generacemi i kontinenty – zůstává jen čirá esence blues, která v jejich podání není smutkem, ale oslavou.
Produkce alba vsadila na organický, dýchající zvuk. Klavírní kudrlinky Mitche Woodse, hammondky Johna Allaira a všudypřítomná foukací harmonika vytvářejí bohaté, ale nikdy ne přeplácané aranže. Snatch It Back and Hold It pulzuje groovy rytmikou připomínající zlatou éru Motownu, zatímco v pomalejších kouscích, jako je Ain’t That a Shame, Van Morrison dokazuje, že dokáže vdechnout nový život i stokrát slyšenému standardu. Jeho interpretace je citlivá, zbavená zbytečné exhibice, slouží výhradně atmosféře.
Zatímco většina alba vzdává hold klasikům typu Johna Lee Hookera či Leadbellyho, autorské příspěvky hlavního protagonisty do celku zapadají bez jediného švu. Titulní Somebody Tried to Sell Me a Bridge je ironickým i mrazivým ohlédnutím za lidskou naivitou a podvody, podpořeným rockovými riffy a ženskými vokály. Právě v těchto momentech, stejně jako v autobiografické Social Climbing Scene, Van Morrison připomíná, že blues není jen historický žánr, ale způsob, jak vyprávět o dnešních ztrátách a vykořenění.
Album graduje v závěrečném jamování coveru B. B. Kinga Rock Me Baby, kde si Van Morrison s Buddym Guyem vyměňují pěvecké linky s takovou radostí, až máte pocit, že sedíte přímo s nimi ve studiu. Je to hudba, která nikam nespěchá, nic nepředstírá a netouží po hitparádách. Van Morrison natočil album, jež je stejně tak osobním archivem jako manifestem života. Je to důkaz, že pokud máte v hlase tolik ohně a v duši tolik pokory k tradici, můžete prodávat mosty komukoli, protože rádi uvěříme.
VERDIKT: 80 %
Suverénní, živoucí a emocemi nabitá pocta bluesovým kořenům ukazuje neuvěřitelnou vitalitu Van Morrisona.