Možná mimoděk, protože současná doba ho doslova dohnala a předehnala, se mu podařilo tematicky reagovat na podivnou současnost jako málokomu jinému.
Zpěvák, pozounista, spisovatel a filozof spojený s kapelami Eggnoise a The Odd Gifts, se tentokrát rozhodl album vydat jen za sebe. U zrodu stál nápad na sarkastický název, chuť dělat vše zas trochu jinak a setkání s excelentním producentem Jonatánem Pastirčákem aka Pjonim. To, co mělo původně být jen vtipem, nabylo s turbulentní dobou až varovných rozměrů. Galuška je ve skladbách vyloženě osobní a při poslechu cítíme, že za verši jsou vlastní, občas možná ne zrovna příjemné zážitky. Výsledkem je zcela nadčasová nahrávka s obecnou platností pro všechny, která funguje celospolečensky a o současnosti obecně říká víc, než byl nejspíš původní záměr.
Je to paradox – zatím asi nejznámější Galuškovou písničkou je nepovědomým názvem Něco se... opatřená titulní skladba filmu Svatá čtveřice. Podobně jako atmosféra snímku je to přímo esence bezstarostnosti, lehkosti a letní pohody. Ale už na minulém albu si jako autor poprvé zvolil nepříliš sexy téma emigrace. Tentokrát šel ještě dál, protože pocity marnosti, demotivace a znechucení realitou zná asi úplně každý. Hudebně k obsahu navíc přistoupil ještě svobodněji a bez mantinelů. Je z toho album, které na mnohé posluchače nejen svými texty, ale i hudbou jistě bude působit poněkud bezvýchodně a depresivně.
Jenže zároveň se oboje prolíná doslova s magickou uhrančivostí. Pjoni celou nahrávku prošpikoval podivnými zvukovými samply, struktury jsou členité a mnohde lze už jen stěží mluvit o písničkách s tradičními stavbami sloka-refrén-sloka, i rytmus tu občas obstarávají smyčky samplů. Navzdory tomu ale překvapivě nejde jen o experiment pro experiment nebo o něco nestravitelného. Podobně jako při spolupráci s Katarzií producent Pjoni vše posouvá do pomyslné kategorie moderní, netuctový pop.
Jestliže třeba Björk si na novém albu vybrala jako stěžejní nástroj basklarinet, tady je to marimba. Její charakteristické tóny se vynořují a zase ztrácejí a příjemně ozvláštňují atmosféru. Excelentní je ale i klavír jazzmana Vojtěcha Procházky, zazpíval si tu také James Harries a silné jsou i oba duety s Bárou Zmekovou a Jakubem Königem. Je cítit, že hosté tu nejsou jen na ozdobu či povýšení prestiže, ale organicky podporují finální podobu a napomáhají výjimečnosti.
Co ale ční opravdu vysoko nad současnou běžnou produkcí, jsou texty. „Je to jedno / je jedno, co tě baví / Můžou to bejt holky / může to bejt psaní / Tady ti to znechutěj, na to je tu spoleh / Tady ti to posouděj, všude jsi na doslech... / Voni vědí, voni vědí, voni vědí / jak si tě nastrojit, jak sluší ponížení...“
Syrové podání reality a obnažení problému, který je dnes závažnější než klimatická krize i ekonomický stav západní společnosti dohromady, tu nabývá zcela konkrétních obrysů a je pojmenováno s naprosto přesným zacílením.
Ondřeji Galuškovi se podařilo nahrát opravdu výjimečnou desku. Muzikantsky skvělou a skladatelsky i produkčně vzorově dotaženou. Takovou, která může docela dobře svou zvukovou i melodickou pestrostí fungovat jen jako příjemná kulisa, ale zároveň při hlubším ponoření a vnímání detailů všem případným zájemcům nabízí bohatou porci materiálu ke zkoumání i nemalé množství témat k přemýšlení. Desku, kterou bude smysluplné poslouchat i s odstupem a při detailní znalosti každého zákoutí a u které bude mít smysl se k ní znovu a znovu vracet i v době, kdy mnohá současně čerstvá a oslavovaná jména kolegů a kolegyň dost možná budou už jen archiválií pro pamětníky. Takovou, která i bez případného komerčního dopadu bude vyčnívat. A takovou, jakých se urodí jen pár za dlouhý čas.
Verdikt: 90 %
Handicapy, pocity osobního selhání, pomíjivosti, marnosti či toho, že všichni ostatní to umí a zvládají lépe, známe – kromě několika egoistů – asi všichni. Ale jen Ondřej Galuška z toho všeho dokázal uplácat nahrávku, která sice nic nenabídne zadarmo, ale o to víc stojí za to si ji poslechnout.