Titulek není vůbec myšlen urážlivě. Vykopávka může působit kouzelně, dojemně, osvobodivě. Záleží na tom, kdo ji drží v rukou a jakou cestu k ní ušel. The Zealot Gene je album, které vůbec neodpovídá roku 2022. Jethro Tull se vrací v čase hluboko do sedmdesátých let a nabízí charakteristický zvuk kombinující hard rock s progrockem. Do modernější doby (rozuměj osmdesátek) ji sem tam posunou metalově drnknuvší kytary, a především otřesné synťáky. Ty zní jak kníkavý podklad ke školním dokumentům na starých VHS, co nám kdysi paní učitelka pouštěla. Hudebně se Jethro Tull podařilo navázat na dobu jejich největší slávy, jen ty klávesy, ty do té hardrockové symfoničnosti vždycky žuchnou jak pytel cementu.
The Zealot Gene není jednoduchá nahrávka. Nejen, že nabízí košaté melodie. Ian Anderson se hlavně profiluje jako zapálený vypravěč. Text každé písně je variací či převyprávěním nějakého biblického příběhu a bez znalosti Bible velká část vyznění uteče. Kdo Andersenovu tvorbu sleduje dlouho, toho to nepřekvapí, nicméně na tuhle textařinu dneska mimo okruh věrných není nikdo moc zvědavý. A to navzdory její kvalitě. Anderson zkrátka má co říct a chce vyprávět, to byl nejspíš důvod, proč po třiadvaceti letech vůbec s Jethro Tull vydal novou studiovku.
Novinka v diskografii kapely patří k lepšímu průměru. V rámci produkce rockových dinosaurů jde ale o desku velmi dobrou a obsahově hutnou, žádná nahrávka ze setrvačnosti ani z finanční nouze. Tady opravdu jde o sdělení, i když už bude nejspíš zajímat málokoho.
Jethro Tull - The Zealot Gene
Hodnocení: 65%