Hudební stránka nahrávky vznikla v brněnském studiu Reset pod zvukovým dohledem Romana Kašníka a je na ní patrný aranžérský posun. Přestože základní kámen, tedy propojování písničkářství s rockovějším drajvem, zůstal zachován, kapela na novince pracuje s mnohem pestřejší paletou zvukových barev, kterou přinesla řada hostujících nástrojů. Zatímco textově má album poměrně jasně vymezené teritorium, hudebně je zajímavé sledovat, jak se kapela pokouší udržet rovnováhu mezi písničkářskou intimitou a aranžérskou rozmáchlostí.
Akordeon Ondřeje Zámečníka propůjčuje vybraným pasážím melancholický, téměř šansonový nádech, klavír Jana Mendelsona přináší komorní čistotu, foukací harmonika Martina Holana desku zemitě ukotvuje a vokální harmonie s hostujícími hlasy zase přirozeně zjemňují charakteristický civilní projev Michala Kosmonauta Šimíčka. Nejvýraznější zásah do tradičního obsazení představuje smyčcový kvartet v Atlasu pro sny. Přesto však ne vždy znamená více nástrojů silnější výsledek.
Ve srovnání s předchozí tvorbou se Teorie mizení jeví jako další krok v hledání rovnováhy mezi příběhem a hudebním zpracováním. Těží zejména z každodenních zkušeností a současně je na něm patrná snaha dávat jednotlivým písním odlišné zvukové charakteristiky. Nevermore & Kosmonaut měli k dispozici dostatečně širokou paletu prostředků, aby se vyhnuli jednotvárnosti, zároveň však jejich hudební svět přirozeně tíhne k náladovosti. To je přednost, ale i potenciální slabina. Tam, kde skladba potřebuje prostor a soustředění, funguje střídmost výborně. Jinde by však odvážnější dynamické zlomy, ostřejší kontrasty nebo práce s hlasitostí mohly přinést přesvědčivější výsledek.
Nejsilnějším okamžikem alba je píseň Měsíční krajiny, inspirovaná osudem židovského chlapce Petra Ginze, jenž zahynul v Osvětimi a jehož kresba měsíční krajiny byla později symbolicky vynesena do vesmíru. Síla skladby spočívá především v samotném kontrastu příběhu, jeho symbolického přesahu a hudebního doprovodu, který nesklouzává do patosu. A právě za tuto schopnost, kterou potvrzuje například i následující Atlas pro sny vkusným zapojením smyčcového kvarteta, je nutné kapelu pochválit.
Z alternativně rockových písní bych rád vypíchl Město v kostce, na němž se vedle Michala Kosmonauta Šimíčka pěvecky podílí kytarista Pavel Karas, a Bez signálu, ve které zase zní hlas Lady Šimíčkové. Jejich vzájemná komunikace dodává textům napětí. Protipólem jsou písně jako Melancholie nebo Utajené slunce, ve kterých je dominantní prostor a nálada a hudba pouze dubluje atmosféru, jejímž primárním nosičem je právě zpěv a textové sdělení.
Textová stránka zůstává nejvýraznější autorskou devizou Michala Kosmonauta Šimíčka. Možná i proto mi v těchto chvílích, kdy je hudba až příliš podřízena textu, trochu chybí ta výše zmíněná větší hudební odvaha.
Nevermore & Kosmonaut si zachovává vlastní rukopis a nenechává se strhnout momentálními trendy, což je jistě sympatické. Teorie mizení je promyšlené pokračování jejich dosavadní tvorby. Nahrávka potvrzuje, že máme tu čest s kapelou, která má co říct a umí své myšlenky převést do písní, v nichž se nemusí spoléhat na prvoplánovou chytlavost. Zároveň je nutné dodat, že by jejich hudbě prospělo, kdyby se občas nebáli narušit vlastní poetickou uhlazenost a pustili do skladeb víc syrovosti, napětí a nečekaných zvratů.
Album totiž nejlépe funguje tam, kde se silný příběh protne s hudbou. V okamžicích, kdy se navzájem nepřebíjejí ani pouze nedokreslují.
VERDIKT: 80 %
Nejsilnější zbraní Nevermore & Kosmonaut zůstává schopnost vyprávět příběhy. Hudebně kapela udělala krok kupředu, ne vždy však dokáže svůj potenciál využít naplno. Přesto se jedná o soudržnou nahrávku s několika výraznými momenty, která posluchače odmění za pozorný poslech. Nejlépe vcelku.