Po nejdelší pauze v třicetileté historii se Biffy Clyro vracejí s typickou razancí. A čekání stálo za to – Futique dýchá zkušenostmi i mladistvým drajvem a připomíná, proč jsou jejich návraty vždy klíčovou událostí nejen britské kytarové scény. Frontmana Simona Neila jsme v mezičase mohli vidět v roli excentrického lídra skupiny Empire State Bastard, kde mimo jiné, po boku Davea Lombarda (ex-Slayer), tvořil hudbu připomínající Hentai Corporation okořeněné o Napalm Death.
Sám Simon tím reagoval na potřebu „odstoupit“ od své každodenní práce v Biffy a na rostoucí obavu z přílišné melodičnosti. Drsně těžkotonážní projekt mu dovolil „poškrábat svědivé místo“ a vyzkoušet si zcela odlišný tvůrčí směr – a právě po téhle divoké odbočce se vrátil připravený pokračovat s Biffy Clyro v plné bojové formě. Z jeho experimentu se však do nové desky nepřenesl zhola žádný prvek – Futique si uchovává vlastní, zcela odlišnou identitu. V rozhovorech členové kapely říkají, že při tvorbě alba opakovali mantru „Let Biffy be Biffy“ – tedy nechat kapelu pracovat podle svého a nenechat se tlačit do ničeho, co by nebylo autentické.
Desku otevírá A Little Love, stejná píseň, kterou Biffy Clyro odstartovali i svůj letošní set na Rock for People – a hned od prvních tónů je jasné, že všechno sedí, jak má. Chytlavý, místy až popově znějící refrén a hravé klávesy v duchu Talking Heads zajišťují albu brilantní start. Protipól nabízí hned následující Hunting Season – syrová, punková a energická pecka s jedněmi z nejagresivnějších Neilových vokálů posledních let, která přesto vyústí v nádherný refrén, pro něž tuhle partu tolik milujeme. Není pochyb, že právě tyto dvě úvodní skladby se rychle zabydlí v koncertních setlistech i fanouškovských playlistech – zásah „Biffy“ kvality hned na komoru!
Na Futique se těžko hledá slabší kus. Biffy Clyro tu předvádějí celou škálu svých podob – od křehkých melodií přes svižné rockové nářezy až po majestátní balady. Chvíli jste v malém klubu, chvíli na stadionu. Chvíli je to na moshpit, o skladbu dál se skoro dojímáte k slzám. Každá skladba má svůj charakter, nic není do počtu a dohromady vše tvoří pestrý, ale těžce konzistentní celek.
Snad nejlépe to ilustruje Goodbye, pro mě osobně největší klenot celé desky. Skladba, která zní jako rozlučková balada přitom není obyčejným songem o konci vztahu. Smyčce podbarvují Simonův vokál, v němž se střídá smutek i naděje, a text „jsem mimo dosah / ty mimo postel“ působí jako odkaz na nelehké období basisty Jamese Johnstona, kdy bojoval s depresemi a byl doslova upoután na lůžko.
Goodbye na albu tvoří přirozený pár se skladbou Woe Is Me, Wow Is You – obě písně se pohybují v podobně osobní a emotivní rovině. Jenže než se k té druhé dostanete, kapela vás nejdřív vyhodí ze smutku přímo do euforie: mezi oba baladicky laděné momenty totiž vsadila stadionovou pecku Friendshipping. Ta zní jako ideální mix starších alb Puzzle a The Myth of The Happily Ever After a dokazuje, že Biffy i v nejvážnějších chvílích umějí přepnout do módu, jímž zvednou publikum ze země. Výsledkem je opravdová emoční horská dráha – z melancholického rozjímání do rukou nahoře během lusknutí prstu.
Zvláštní pozornost si zaslouží i Dearest Amygdala – už od prvních vteřin se nese v nečekaně lehkém disko rytmu, který kapele sedí překvapivě přirozeně. Na jeho pozadí pak postupně vyrůstá kytarový puls připomínající Briana Maye. V samotném závěru si navíc Biffy s nadhledem zahrají s výslovností slova Amygdala, aby pobavili i případné neurovědce. Podobně silně působí i filmově plynoucí True Believer, kde náboženské obrazy slouží jen jako obrazná přirovnání k víře ve vlastní rozhodnutí i v sílu lásky a kde dojem umocňují radostně znějící bubny a jemné tóny xylofonu.
Samotný závěr obstará téměř šestiminutová Two People in Love – křehká a intimní tečka celé desky, v níž minimalistický klavír a jemná atmosféra nechávají vyniknout Simonovu emotivní interpretaci a dávají Futique závěr, který spíš než bouřlivý aplaus nabízí tiché doznění a prostor k zamyšlení.
Nemá smysl rozebírat každou píseň zvlášť – Futique je zážitek, který je potřeba si poslechnout a nechat na sebe působit. Deska nabízí tolik barev a emocí, že si v ní najde to svoje každý, kdo má rád poctivou a kvalitní hudbu – ať už jste dlouholetý fanoušek Biffy Clyro, nebo je objevujete poprvé.
Verdikt: 90 %
Futique je pro Biffy Clyro vrcholem dosavadní tvorby – jejich dosud nejpovedenější deska. Opravdu zraje s každým dalším poslechem.