Z posluchačského hlediska je Night In A Fever velmi úhledná deska. Příjemně se poslouchá, je v ní jakoby pavučinová lehkost, ale kritikovi vadí její nepůvodnost. Skoro za každou skladbou se dají vystopovat The Cure. Nejvíc je to znát hned z prvních tónů úvodní skladby Y nebo v předehře k titulní skladbě, ale cureovské kytarové vyhrávky najdeme pod zpěvaččiným hlasem skoro všude.
Jak tomu obvykle bývá, největší pozornost přitahuje zpěvačka. Markéta neboli Marquet je docela zajímavý případ. Zpočátku se zdá, že má jen jednu výrazovou emocionální polohu, ale tím, jak je její jakoby dívčí hlas vstřícný k studiovým úpravám a trikům, objeví se ve více podobách. Zajímavá je pak třeba v koketní poloze Be Me, kdy zní jako laškující holka. Dobře vyznívá i proti sborům, s nimiž umí kapela kreativně pracovat, takže se občas zdá, že si povídá sama se sebou. Nejvíc jí sednou skladby středního a hlavně rychlejšího tempa jako Tomorrow. Když přijde na pomalejší věci, je méně přesvědčivá a na povrch vystupuje fakt, že její angličtina je až příliš vzorná. Ale najdeme u nás mnohem horší.
U desek, jako je tahle, si říkáváme: „Dobrý, ale co s tím dál?“ Mají zůstat na amatérské nebo poloprofesionální bázi? Nechat svůj talent vyznít jen tak do prázdna? Chtějí mít jen určitý okruh svých zabejčených přátel a fanoušků, nebo mají zájem oslovovat další a další okruhy veřejnosti? A jestli ano, co pro to dělají? Když vidíte na Spotify, že mají 135 posluchačů měsíčně, nepřijde vám to líto?
Verdikt: 65%
Moc pěkně udělané album, kterému by SLUŠELY trochu větší invence a tahák, jenž by k němu přivedl víc posluchačů. Nano to sice dělají dobře, ale v této formě spíš sami pro sebe.