Ze všech striktně bluesových vystoupení Garyho Clarka Jr. je bezpochyby nejslavnější to v Bílém domě, kam v roce 2012 prezident Obama, známý hudební fanoušek, sezval bluesovou smetánku v čele s veterány B. B. Kingem a Buddym Guyem, aby vybrané společnosti zahráli, postupně a ve finále také dohromady – a Clark byl mezi účinkujícími nejmladší. Téhož roku ovšem debutoval u velkého vydavatelství deskou Blak and Blu (předcházely jí dva nezávisle šířené a prakticky nedostupné tituly), která už naznačila, že bluesová přihrádka bude tomuhle všestranně talentovanému muzikantovi do budoucna hodně malá. Což se potvrdilo i na dalších albech. Symbolicky to můžeme popsat třeba tím, že zatímco minulé a velmi úspěšné album This Land získalo cenu Grammy v kategorii moderního blues, další dvě Grammy za titulní píseň už Clark dostal v kategoriích rockových. Nicméně je nutné dodat, a je to slyšet i z mnoha míst novinky, jakkoli se jako celek tváří úplně jinak, že Clark by jistě mohl podepsat prastarý výrok Erika Claptona: „Ať jsem kdykoli v životě hrál jakoukoli muziku, nikdy jsem nepřestal být bluesovým kytaristou.“
Album JPEG RAW, jehož název je akronymem, tedy složeninou prvních písmen, ze slov Jealousy, Pride, Envy, Greed, Rules, Alter Ego a Worlds, lze nejlépe označit za vrcholně eklektické, zejména v oboru vší takzvané černé hudby. Kromě obligátních složek, jako jsou blues, rhythm and blues, soul, hip hop a funky tu slyšíme i méně využívané tradiční kořeny. Třeba hned úvodní písnička Maktub, jedna z klipových, je jednoznačnou poctou západoafrickému „pouštnímu blues“ a zní, jako kdybyste kompletní nahrávku některé tvrdší saharské kapely typu malijských Tamikrest prohnali distortionem. A jednou z nejlepších položek alba, baladickou Alone Together, se zase průběžně táhne jazzová improvizace davisovsky sordinované trubky jedné z mladých hvězd tohoto stylu a nástroje Keyona Harrolda, jehož jsme shodou okolností viděli v březnu na dvou skvělých koncertech v Česku. Tahle spolupráce, a nakonec ani ono davisovské znění, není vůbec náhodné: Clark a Harrold se sešli už v roce 2015 při natáčení biografického filmu o Milesi Davisovi Miles Ahead a posléze o dva roky později u vzniku Harroldova druhého alba The Mugician.
Ovšem i další hosty si vybral Gary Clark Jr. na tuhle desku velmi ambiciózně. What About the Children je duet s nikým menším než pop-soulovým mistrem Steviem Wonderem, který kromě hlasivek přidal i svůj typický klávesový nástroj clavinet a chromatickou foukací harmoniku – a veterán skutečně více než jen zdobil. Do funkové, asi hodně improvizované Funk Witch U, pak Clark sáhl přímo ke kořenům stylu a jako vokalistu si do studia přivedl dvaaosmdesátiletého George Clintona.
Komu by na albu snad chybělo blues, ať si pustí Don’t Start, sice se samplem harmoniky už dávno mrtvého Sonnyho Boye Williamsona, ale jinak naprosto moderní skladbu, která si z klasického žánru bere jen základní rytmickou stopu, spodní proud, ale jinak hovoří jazykem a výrazem roku 2024, na hony vzdáleným planému revivalizování těch, kteří by nejradši blues uzavřeli do muzejní vitríny. A totéž v bleděmodrém platí i pro následující This Is Who We Are.
Gary Clark Jr. na albu prý začal pracovat, když byl zavřen ve studiu v době covidu, bez možnosti koncertování. To je jistě možné, nicméně na celkovém výsledku nelze přehlédnout podíl dalších muzikantů z okruhu jeho stálé kapely, vidíme to ostatně i podle kreditů písniček, z nichž je pod některými podepsán Clark sám, ale řada z nich vykazuje naopak kolektivní původ. Je ovšem jisté, že Clark má jasný pohled na věc a svůj hudební jazyk, který touží ochutnat co nejvíc chutí, kultivuje s pevným přesvědčením. Aniž by bylo potřeba plýtvat velkými slovy a přirovnáními, album JPEG RAW svým záběrem, ale i jistou břitkostí, ze všeho nejvíc připomíná Prince. A je zcela jednoznačně zatím nejlepším Clarkovým počinem.
Verdikt: 93%
Máme velké štěstí, že právě s takhle dobrým albem přijede v létě Gary Clark Jr. na Colours of Ostrava. Desku natočil ve vrcholné formě a nepochybně si ji uchová i pro pódium.