Mirai to nemají jednoduché. Ať už vydají cokoli, vždycky se automaticky ozve řada pozérů, kteří automaticky řeknou: „Ne, díky.“ Všiml jsem si toho, když jsem glosoval poslední singly. I když je považuji za dobrý pop a snažil jsem se zdůvodnit proč, v komentářích to leckdo ignoroval a rovnou Mirai častoval kdejakými nadávkami.
S recenzí TOMODACHI to nejspíš dopadne podobně, ačkoli je to dobrá deska. Rozhodně nejlepší, jakou Mirai doposud nahráli. Dávno už to není ten kolovrátkový pop, řada skladeb jde dokonce proti klasické písňové struktuře, což je od kapely rotující v rádiích odvážný a sympatický krok. Mirai, podobně jako Marek Ztracený, vždycky uměli napsat a podat hit vyloženě rádiím a posluchačům na míru. Fakt, že na TOMODACHI se až na pár výjimek na tohle hraní na jistotu vykašlali a víc experimentují (bez ironie), by mohli uznat i ti nejzarytější pozéři. Snaha se cení.
Je samozřejmě otázka, nakolik je nový zvuk výsledkem tvůrčího posunu kapely a nakolik zásluha producenta fiedlerskiho, osobně to tipuji tak pade na pade. fiedlerski v posledních letech pracoval na několika zajímavých nahrávkách, ovšem posun do popu s Mirai nebo Marcellem stojí za pozornost sám o sobě. Jestli takhle má znít současný český mainstream, klidně ho do mě perte mnohem víc.
Společně s Mirai si oproti předchozím nahrávkám víc hrají s elektronikou, přidali ostřejší kytary a celkově už ten jejich dřívější popík připomíná vlastně jenom frontmanův hlas. A texty. Ne že by Mirai předváděli někdy nějakou sofistikovanou poetiku, ale když se v písni 69 problémů ozve „stále padám do tebe / beru si tě do nebe / kde se máme pro sebe“, to už je na hranici textařského lajdáctví. Právě tato textařská klišé a stokrát slyšené rýmy výsledný dojem z nahrávky táhnou níž. Na druhou stranu je pravda, že cílovce Mirai toto gymplácké rýmování asi nevadí. Ostatně, možná i díky tomu jsou texty Mirai tak snadno čitelné a pochopitelné. Jasně, je snadné se jim za to smát, stejně jako Markovi Ztracenému, ale hrát pro davy není sranda. I jednoduché rýmovačky a snadná srozumitelnost natáhnou lidi, takže ať si pan kritik klidně remcá dál, my jedeme do další haly.
Ovšem i v textech tu lze najít pozitivum. Je zábavné poslouchat Miraie, jak pracuje s mícháním češtiny a angličtiny. Konzervativním češtinářům to bude rvát uši, ale když sem tam trefí nějaký ten obrat, je to dobrý vtip, který text oživí. „Chci vidět celej klub / chci ruce hore / chci to all night long / než bude konec.“ Na papíře to vypadá jako slátanina tří jazyků, uprostřed skladby v nájezdu to ale funguje přesně tak, jak má.
Mimochodem, právě all night long je asi nejzajímavější skladba z celé desky. Jde totiž o nejtvrdší píseň mísící v sobě hned několik zdánlivě nesouvislých žánrů od kytar po elektroniku a upřímně přiznávám, že by mě bavilo slyšet v tomto duchu od Mirai celou desku. Může taková nahrávka vzniknout? Těžko říct. Album TOMODACHI působí jako nakročení k většímu zapojení kytar a elektroniky v budoucnu, zároveň je ale pořád zakotvené v tom středním proudu jasnou srozumitelností a textovou přímočarostí.
Verdikt: 76%
Nejlepší deska Mirai. Kapela víc experimentuje a hraje si s nápady, pořád se ale úplně nevymotala z popíkově přímočarých textů o holkách a klišé rýmů.