Bylo to jako zjevení, které nikdo z fanoušků tvrdé muziky nečekal a možná ani nechápal. Když na podzim roku 2021 vydali jistí Spiritbox album Eternal Blue, spustila se lavina zájmu, jež skupinu naprosto pohltila a vyplivla hned mezi elitu. Značně melancholická nahrávka s dominantním dámským vokálem, který plynule přecházel z čistých zpěvů do screamů i hlubokých growlů představila světu kapelu, jež metalu nabídla zase trochu něco jiného a především atraktivního.
Nejcennější byla na Spiritbox od samotného začátku určitá „upřímnost“ samotného sdělení smutných a těžkých písní, které Courtney LaPlante společně se svým manželem a kytaristou Mikem Stringerem dávala dohromady. Na „debut jako hrom“ kapela následně navázala neméně úspěšným EP The Fear of Fear, jež kapele přineslo hned dvě nominace Grammy za „nejlepší metalový výkon“. Ačkoli ani jednu skupina neproměnila ve vítězství, nesklání hlavu a servíruje fanouškům další velkou nahrávku, která toto prokletí prestižních cen může konečně zlomit.
Člověk se pochopitelně nemůže vyhnout srovnání novinky Tsunami Sea s Eternal Blue. Spiritbox si totiž nastavili laťku hodně vysoko a v podstatě na debutu neukázali slabou stránku. Snad jen to, že jejich zvuku mohou kritici vytknout velkou paletu přeprodukovaných ploch a podkladů, na nichž kytary a bicí nejsou zas až tak dominantní – zkrátka ten moderní metalový přístup, který metalovým staromilcům drnká na nervy. Osobně se mi ale v případě Spiritbox jejich studiová práce a mazlení s jednotlivými stopami zamlouvá. A to mimo jiné i proto, že je z kapely cítit touha posouvat hranice svého žánru.
Tsunami Sea je toho jasným důkazem. Deska o jedenácti plnohodnotných skladbách bez jakéhokoli intra, outra i intermezz hned na první poslech nadchne sjednocenou a značně temnou atmosférou, kterou ostatně vedle desky demonstrují i klipy k vydaným singlům. Z alba zároveň čiší elegance a šarm. Courtney se tentokrát prezentuje v ještě širším vokálním rozsahu a její čistý hlas je snad ještě půvabnější než na debutu. Tsunami Sea je zároveň o poznání progresivnější nahrávkou než Eternal Blue, a to zejména díky daleko více propracovaným riffům i kompozicím jednotlivých skladeb.
Z desky bych zároveň vypíchl pecky Soft Spine a A Haven with Two Faces. Zatímco na první jmenovanou agresivní pumelici kapela nacpala ty nejhoupavější riffy a Courtney LaPlante zde ze sebe vyřvala duši, druhá skladba naopak ukázala sílu postupné gradace, se kterou kapela umí pracovat znamenitě. Zejména přechod do bridge v poslední třetině skladby je zde naprosto impozantní. Zvláštně pak ještě působí hodně hlasově přeefektovaná píseň Crystal Roses, která přesto do konceptu desky pěkně zapadá.
Album zároveň baví přechody mezi drsnějšími a melancholičtějšími party. Občas je to nekompromisní nářez s progresivními kytarami a otřásající basovou linkou, jindy zase různými zvukovými podklady vystavěná kompozice, v níž si pokaždé něco najdete i po několikátém poslechu. Příjemná je i délka alba. Činí stravitelných 44 minut, při kterých se ani chvilku nenudíte.
Závěrem bych rád vypíchl přínos baskytaristy a nového člena Joshe Gilberta, jenž do kapely naskočil z ikonické metalcorové party As I Lay Dying a plně se stačil na albu podílet. Řekl bych, že zde zužitkoval i své producentské zkušenosti, když, vyjma výrazných basových linek, kapele obohatil charakter skrze doprovodné vokály, kterými byl už v As I Lay Dying pověstný. A osobně mu jeho tento kariérní restart na pódiích moc přeji. Zvlášť po těch malérech, co napáchal jeho bývalý parťák a frontman Tim Lambesis, který As I Lay Dying de facto zničil a rozložil svým kriminálním a sobeckým jednáním. Ale to už je jiný příběh… Poslechněte si spíše právě ten o druhé desce metalových komet Spiritbox.
Verdikt: 90%
Spiritbox si jdou vlastní cestou a inspirují metalový svět i druhým albem. Ačkoli si u každé nahrávky dávají načas, výsledkem zatím pokaždé uhranou. Velmi brzo se ve světě metalu zařadí mezi ta největší jména žánru a nová deska tento proces značně urychlí.