Geyův rap mě už pár let hodně baví, a to se musím zkraje přiznat, že jinak domácí hip hop příliš nevyhledávám. Vždycky jsem obdivoval jeho práci se slovy, chytlavé beaty a smysl pro humor, kterým se ve své tvorbě nepřetržitě prezentuje. Z jeho muziky dlouhodobě sálá obrovská energie, upřímnost a především muzikantská radost, což je sympatické. S vydáním nového alba jsem proto radostně zapnul Spotify a očekával další nálož nekorektní srandy a komických hlášek o „tvojí holce“. Jenže hned první minuty naznačily, že to tentokrát vzal Gey za úplně jiný konec provazu.
Album O tatínkovi, který usnul je založené na melancholicky znějících syntezátorech, které vás od úvodní vteřiny vtáhnou do spirály Geyových myšlenek. Reflektuje v nich svůj dosavadní život, vztahy s okolím i nepříjemné rodinné události. Možná právě díky větší vážnosti sdělení si album drží od začátku do konce takový zvláštně pochmurný nádech. Dost tomu dodává i zajímavá instrumentální forma a celkové pojetí beatů, které si rapper skládal sám.
Příběh alba otevírá skladba Až budete spát, v níž Gey promlouvá ke svým potomkům. Své pocity jim sděluje z pozice rappera i normálního táty. A nutno říct, že taková osobní zpověď hned v úvodu překvapí. Gey v podobném duchu pokračuje i v následujících písních Helvetica a Možná, že příšery nežijou ve skříních. Vesmírné synťáky vůkol přitom skvěle zapadají do jeho chytlavých slov. Navíc to všechno pěkně odsýpá a rázem deska přejde do instrumentálního intermezza, ve kterém onen podivný sound, jenž celou desku definuje, ještě vyniká.
Svůj rukopis ale Gey neopustil úplně. Ač se vyjadřuje kriticky i na vlastní adresu, což je v prostředí rapu přinejmenším ojedinělé, neodpouští si místy ani tradiční vtípky o tlustých holkách a malých pánských přirozeních. Vtip mu rozhodně zůstal, jen tohle album není až tak odlehčené a přitroublé jako v minulosti. Hezky to ukazuje písnička Plameňák, která je jednou z nejlepších na desce. Zde se dočkáte kritické polemiky nad uvažováním lidí v době probíhající války. A přes pověst šprýmaře ostré téma Geyovi sedne.
Největší „šok“ ale přichází se songem Tenhle synťák kdysi koupil táta, který je bezesporu nejsilnější Geyovou skladbou vůbec. V písničce poodkrývá rodinné starosti spojené s rakovinou, která zřejmě nedávno postihla jeho otce. Gey umí i tak bolestivou záležitost obalit do vtipných a opakujících se slov, přesto citlivějším posluchačům vžene slzy do očí. Osobně jsem snad nikdy neslyšel tak smutnou a zároveň místy vtipnou písničku.
Na vážnosti nestrádá ani skladba Osmimílový boty, která vzdává hold těm, kteří Geye v jeho rapové kariéře ovlivnili a posunuli. Pěkný návrat myšlenkami do doby, kdy byl internet v plenkách a člověk si vážil věcí, jež dnes kolem muziky považujeme za samozřejmost. Song navíc hezky odlehčuje trochu napjatou náladu po předchozím dojáku. Podobně pak navazuje rodinný vzkaz Čtyřlístek, kde vyloženě pobaví text:„Je to jinej stav, když máš doma čtyři děti… Eminema sundám ze zdi, musím tam dát jejich kresby.“
Ze závěru desky bych ještě rád vypíchl písničku Sám s sebou. V ní vede Gey dialog se sebou jako umělcem a částečně zpochybňuje svůj hudební úspěch. Jeho tvůrčí a civilní já se mezi sebou neustále hrotí a posluchač se nad tím náramně baví. Lepší kritickou sebereflexi dlouho neuslyšíte, navíc takhle vtipnou.
Novinka MC Geye asi necílí na mladší posluchače, tedy ani mě. MC Gey se k ní postavil jako ke svému odkazu a vytahuje hodnoty, které doposud držel pod pokličkou. Myslím, že album více ocení ti, kteří už podobně jako Gey přemýšlí nad vlastní rodinou a investovaným časem. Mistr G tedy dospěl a konečně stvořil desku, kterou můžete brát naprosto vážně. Tím nechci snižovat jeho předchozí alba, ale zdůraznit, že vůbec poprvé se nestaví vyloženě do role baviče.
O tatínkovi, který usnul je ve výsledku příjemnou esencí upřímného rapu, v němž Geyovi uvěříte snad úplně všechno. Vysoký kredit dává nahrávce svébytný zvuk beatů a parádně vyladěné synthové zvuky, které povyšují celkovou atmosféru. Slyšet takové pojetí rapu je v tuzemském prostředí minimálně vzácné a je radost slyšet domácí umělce experimentovat se zvukem.
Mám z toho alba pocit, že se může klidně stát, že Gey už toho v budoucnu moc nenatočí, ale jestli má být tohle jedna z jeho posledních desek, je určitě více než důstojná.
Verdikt 79%
MC Gey přichází s nejosobnějším materiálem. Kromě textů si dal práci i se zajímavými neotřelými beaty a celkově nevšedním instrumentálním podkladem, který pěkně doplňuje jeho místy překvapivý rap, v němž už dávno není jen za komika.