Maggie Rogers není typickou popovou hvězdou. Ve svém hudebním směřování nabízí spíše alternativu k hlavnímu proudu, a i když ve své tvorbě určité aktuální trendy zohledňuje, není jim nijak poplatná. Jde si vlastní cestou, která působí svěže, nenuceně a živočišně – sama zpěvačka k popisu svojí muziky často používá termín „feral joy“, což doslovně znamená divoká radost, ale jde spíše o živelnost a spontánnost. Její hudbu, obzvlášť na druhé desce, to příznačně vystihuje.
Surrender v podání Maggie Rogers neznamená vzdát se, ale poddat se a odevzdat se něčemu či někomu. Často právě emocím a okamžiku. Zpěvačka se i na svém druhém albu vyrovnává se strmým vzestupem ke slávě, což je téma, kterým se zabývala už na debutu. Ve srovnání s prvotinou je však aktuální deska mnohem vyzrálejší. Posun není cítit jen v textech, ale zejména v hudbě samotné. Zatímco na debutu se Maggie Rogers zvukově ještě trochu hledala, tentokrát je více ukotvená, jistější a sebevědomější. Z alba lze cítit, že ví, co chce předat i jak to přesně vyjádřit.
Ačkoli už debut disponoval značnou mírou vnitřního napětí, Surrender jde v tomto ohledu o značný kus dál. Naléhavost, která ze skladeb proudí, je strhující, divoká a zvířecí, můžeme ji ovšem cítit i v tišších a tklivějších skladbách.
Maggie Rogers na albu čerpá inspiraci z 80. i 90. let, a to zejména z alternativního rocku. Energií i zvukem může v mnoha okamžicích připomenout třeba Jagged Little Pill od Alanis Morisette, přesto však deska působí naprosto současně, nejen jako prvoplánové retro. Písně jsou nepodbízivé, neotřelé, ale zároveň silně melodické a zapamatovatelné. Zpěvačka sází jeden nenápadný hit za druhým, přesto netrpí absencí zajímavých hudebních nápadů a její písně nejsou duté a bezduché. Je to i vlivem skvělé dynamiky, ale to už se obloukem vracíme opět k té zvířeckosti a živelnosti.
Celou desku rámuje a povyšuje zejména hlas Maggie Rogers, jež ve svém projevu nabyla na jistotě. Některá média ji v tomto ohledu dokonce přirovnávají k Florence Welch. Obě umělkyně umějí se svými hlasy fantasticky pracovat, vědí, kdy ubrat, a kdy naopak zahřmět. Náhodou své poslední desky navíc nahrávaly ve stejném studiu, kde se i setkaly a vzájemně si vypomohly.
Maggie Rogers stvrdila, že patří k nejzajímavějším popovým interpretkám posledních let. Zní to nejspíš jako otřepaná a často nadužívaná novinářská zkratka, ale v tomhle případě to nelze vyjádřit lépe. Zpěvačka, kterou pro svět objevil Pharrell Williams, má totiž vše, co se od hvězdy alternativního popu očekává – je osobitá, má charakteristický a nezaměnitelný hlasový projev, a především působí opravdově.
Verdikt: 85 %
Maggie Rogers napsala desku, která minimálně v rámci popu patří k tomu nejlepšímu, co letos vyšlo. Je přitažlivá svou divokostí a živelností a ani v nejmenším není podbízivá.