Fanoušci určitě budou v souvislosti s albem Blood Harmony diskutovat o mnoha věcech. Lze si představit výhrady vůči tvrdému soundu. I vůči odchýlení se od tradičnější podoby blues, v jejímž znamení byla první alba kapely, a to včetně řady pěkných cover verzí. Ostatně, mějme na paměti, že to, čím se sestrám Lovellovým podařilo prorazit, byly právě covery, a to převážně nikoli bluesové. Jejich dlouhá série domácích videí na YouTube, v nichž hrají ve skvělých úpravách pro kytaru a lap steel kytaru nejrůznější rockové standardy, byla naprosto okouzlující a některé z těchto nahrávek patří k tomu nejlepšímu, co Larkin Poe vytvořily.
Nicméně chápejme, že jejich vize muzikantské budoucnosti byla jiná. Už proto, že s narůstající popularitou musely sestavit stálou koncertní kapelu, kterou spolu s nimi tvoří bubeník Kevin McGowan a baskytarista Tarka Layman (ti také spolu s oběma muzikantkami album Blood Harmony natočili). Cesta k přitvrzení pak už byla jen otázkou času.
Úvodní písnička alba Deep Stays Down jako by měla svou stavbou ve stručnosti symbolizovat tento přerod Larkin Poe. Začíná dialogem dokonale vláčně frázujícího Rebečina hlasu a bluesového riffu Meganiny slidem hrané resofonické kytary, to celé podloženo perkusemi. Tenhle dost temný klid před bouří trvá skoro na vteřinu přesně dvě a půl minuty (doporučení pro všechny, kteří album poslouchají napoprvé ve sluchátkách: ten čas si hlídejte, abyste neohluchli). Rázem jako by vybuchla supernova a zbytek písničky se odehrává v duchu setsakra plnotučného, až metalicky přitvrzeného řinčivého bluesrocku. Pokud ještě tápeme, napoví následující song Bad Spell, hrubozrnný jižanský nátěr postavený na hutných kytarových riffech a zkresleném hlasu. Nemůže odkazovat jinam než ke klasikům ZZ Top (a jistě není náhoda, že Larkin Poe v roce 2021 hostovaly jejich leaderovi Billymu Gibbonsovi na sólovém albu Hardware).
S docela vtipně nazvaným vyznáním rodnému městu Georgia Off My Mind se sice na tlaku ubere, a protože je řeč o etapě přesunu protagonistek z domova do Nashvillu (kde poprvé udělaly díru do světa), ozve se nálada blízká moderní country, kterou mají dívky v krvi stejně přirozeně jako blues. Ale následuje několikapísňová rocková krasojízda, k jejímž vrcholným okamžikům patří skvělé riffy složené z unison Rebečiny elektrické kytary a Meganiny lapsteelky ve Strike Gold nebo – opět hodně „zztopácký“ – boogie rytmus v opravdu na kost oholené Bolt Cutters & The Family Name.
Finále alba je docela zábavně stylově rozvrženo. Nejprve vyslovený rokenrol s nápovědným názvem Kick the Blues, dále valivá country balada Might as Well Be Me, poslední výtrysk riffové jižárny Summertime Sunset a ve finále něco naprosto okouzlujícího. Písnička Lips as Cold as Diamond, ve které si ve velmi volném tempu povídá kytara s lapsteelkou skoro filmovým způsobem, asi tak, jak umí psát a nahrávat soundtracky k obrazům rozechvělého vzduchu nad vyprahlou jižanskou půdou Ry Cooder, je nádhernou tečkou. Která jasně potvrzuje, že ačkoli současné Larkin Poe hodně řinčí zbraněmi, pořád v nich zůstalo mnoho z těch dívek, které se pokoušejí objevovat tajemná místa, na něž lze s jejich virtuózně ovládaným instrumentářem zajít.
Verdikt: 85 %
Album Blood Harmony je jednoznačně dosavadním vrcholem tvorby Larkin Poe, na němž obě protagonistky předestřely jasnou vizi svého aktuálního zvuku, ale nebránily se ani překvapivým momentům.