Srpnový dvojsingl New York/LA Hex, který nakonec album otevírá, působí rozmáchle, opulentně a zvukově míří spíš někam do synchronními pohyby tepajících veřejných posiloven. Skoro se až nechce věřit, že tahle dvojice bývala označována za svěží a rockovou. Syntetické těžkotonážní basy a hutné beaty se valí s neúprosným tlakem a nikam se nespěchá. Vyjádření Jamieho Hinceho, že původně vůbec neuvažoval o tom, že by mělo jít o materiál pro The Kills, ale pro nějaký vedlejší projekt, zní logicky. „Kam se poděl všechen ten punk a blues?“ musí nutně napadnout kohokoli, kdo dvojici léta sledoval.
Ale netřeba se bát, že se ztrátou záchytných bodů zmizelo i to důležité; s koncem první třetiny nahrávky všechno to, čím Jamie a Alison kdysi zaujali, začne pozvolna znovu vyplouvat – jen v mnohem rafinovanější podobě, probleskující v aranžích propracovaných mnohem více než dříve. Se skladbou My Girls, My Girls se vrací živočišnost a procítěnost a píseň se pozvolna mění v gospelem načichlý chór, kde za sebou nechává vše ostatní síla hlasu. S klipovkou Wasterpiece je tu i uhrančivá postpunková basa – jen na tu ostrou a energickou kytaru už nejspíš můžeme zapomenout.
The Kills model 2023 mají ze všeho nejblíže k downtempovým zamyšlením, víc než od rockerů si berou třeba od Massive Attack či zvukových experimentátorů typu Nine Inch Nails. Jen ve chvílích, kdy se do toho Alison pořádně opře, vše se pro posluchače na chvíli vyjasní a mezi mraky se objeví zářivé paprsky. Ale jinak si hudba alba s toreadorem a býkem na obalu doslova libuje v temných podtónech. Nejvýstižnější shrnující nálepkou by asi byly „atmosférické balady“, hudba je to plná emocí a vyzrálé vyrovnanosti. Skutečnost, že jako producenta dvojice přizvala Paula Epwortha, jenž proslul hlavně spoluprací s Adele, vše vysvětluje. Ale pokud zmíníme slovo „pop“, je nutno obratem dodat, že je řádně zašpiněný a eklekticky protkaný mnoha dalšími vlivy. Pestré skladby se tu často mění na melancholické, ale mohutnící a vzpínající se hymny.
Zpočátku je to celé trochu matoucí a nezvyklé, jako by šlo jen o to vyzkoušet, co ještě posluchači snesou a kudy dál jít. Postupně ale do sebe všechno začne zapadat. Najednou je jasné, že tvůrci vědí, co dělají, a že návrat k jistotám se konat nebude, protože se prostě konat vůbec nemusí.
Verdikt: 83%
Noví The Kills jsou jiní než dříve, jejich skladby ale nejsou o nic méně silné, mají magický náboj i sexy zvuk, a pokud někdo potřebuje, aby věci zůstávaly stejné, musí začít hledat jinde. Protože zahodit něco tak skvělého, jako je procítěná píseň Blank jen proto, aby se někdo z dosavadních fanoušků nenaštval, by bylo poněkud hloupé. Návodné spojnice s minulostí, jako je Bullet Sound, dávají najevo, že nejenže kontinuita rozhodně žádné zrady neutrpěla, ale dovedou zároveň tohle album až ke geniálnímu finále.