Jamie T patří mezi muzikanty, které Velká Británie absolutně zbožňuje a bezmezně adoruje, ovšem jejich sláva nejspíš nikdy naplno nepřesáhne lamanšský průliv. Troufnu si tvrdit, že na současné hudební scéně neumí nikdo tak přesvědčivě čerpat z toho nejlepšího, co Ostrovy daly světu, a přitom přicházet s originálními písničkami, neodolatelným stylem a texty chytrými tak, že dají facku na první dobrou, utkví chytrou hláškou a zároveň vám chvíli potrvá je rozklíčovat a plně docenit. A taky že málokdo umí se svou hudbou stárnout jako on a pořád posouvat věci dál.
Svůj až kultovní status si u celé generace někdejších britských mládežníků získal koncem nultých let alby Panic Prevention a Kings & Queens. Na nich štěkal s punkovou přesvědčivostí, hiphopovou drzostí i kradmým smyslem pro silné melodie obyčejné, chytře frackovské historky ze všedního života. Člověk se s nimi ztotožnil, ani o tom nemusel moc přemýšlet a už zpíval Jamieho refrény a opakoval Jamieho hlášky. Bylo v tom něco z The Clash, něco ze Specials, něco ze Suede, něco z The Streets, ale přitom jinak, nově, originálně.
„Jsem soundtrack tvejch let na vejšce. Jako Lily Allen,“ zpívá teď Jamie T skoro o dvacet let později v závěru svého šestého alba Ghosts (100 Days of Morning) a ukazuje, že jeho schopnost vystihnout podstatu věcí jedinou větou jenom zraje. A že i v současnosti lze vsadit vše na samotnou hudbu a slova. A že pokud na to výsledek má, úspěch se už nějak dostaví. Novou nahrávku vydal nečekaně, zbořil s ní ostrovní hitparádu a bez okázalých triků kolem sebe znovu strhl šílenství jako za mlada. A to přesto, že právě za svým mládím se na novince ohlíží s až překvapivou nostalgií a smířlivostí.
Celé album složil a natočil během stovky dní a jako inspiraci použil vlastní hlasové poznámky, které si nahrával v průběhu celé hudební kariéry. Snažil se znovu poznat „tu část svého já, kterou si každý člověk drží od těla a skrývá ji i před lidmi, které miluje“. Aniž by ztratil svůj rukopis, hudebně se přitom často vydává i mimo své vymezené mantinely. Třeba směrem k temné a přitom nakažlivé taneční hudbě s podmanivou atmosférou, jakou má song Chelsea Girls. To nejdůležitější ale opět tkví v textech, které jsou břitké, ironické, sebekritické. Ale často i plné nejednoznačně poschovávaných životních poznání, které si člověk může vyčíst různě. „Ale teď jsi konečně našel někoho, koho můžeš vinit / Někoho, koho viníš ze všeho, jo / Uleháš, spokojeně předeš, vykřičníkem stvrzuješ / Všechno, co kdy tvrdili,“ seká v proudu slov ve fantastickém singlu Waist 36 Leg 32. „Plníš zásuvky džínami, které sis koupil, v pase šestatřicet, délka dvaatřicet – vypadáš v nich na hovno / Koušeš se do jazyka, piješ studenou kávu / být polovinou chlapa, kterým jsi, polovinou toho, kterým bys mohl být…“
Zásadní jsou písně, které album rámují. Otevírá ho singl 3310, v němž se Jamie T přirovnává ke kultovnímu telefonu značky Nokia („přál bych si, aby mi bylo zase 33“) a uzavírá už citované Tallahassee se srdcervoucím finále, kde po řadě sebevědomých prohlášení („Jsem Paul Heaton.“ „Jsem Liam Howlett v roce 1991.“) přichází hořké procitnutí. „Jsem jenom zasranej plagiátor.“
Inu, to ale pravda není. Málokdo v současné, čím dál stejnější hudební produkci píše tak osobité a tak silné, chytré a opravdové písničky jako Jamie T. Poslouchám Ghosts stále dokola a mám z toho až fanouškovskou radost.
VERDIKT: 91 %
Stárnutí Jamiemu T sluší. Zůstává esencí toho nejlepšího, co v britské hudbě kdy vzniklo.