Člověk nesmí soudit podle prvních tónů titulní písně, které obsahují řízný kytarový riff. Zůstane bohužel jen u něj. Kapela Kryštof zůstala na popové vlně. Ne že by to byla špatná deska. Naopak, určitě na ní najdeme tři, možná dokonce čtyři potenciální hity. Kolik takových autorů v téhle zemi najdeme! Ale při vzpomínce na Obchodníka s deštěm, Rubikon, Inzerát nebo Tak pojď hledat břeh máme pocit, že tak silné věci tu chybí. Může to být samozřejmě otázkou zvyku, ale tyhle staré krajčoviny bývaly výstřelem už na první dobrou.
Není to v melodiích a není to v textech. Zdá se, že některým písním chybí energie, typická jiskra, nebo se zdají být až příliš umělé. Přitom by se řada skladeb klidně z fleku hodila do učebnic psaní a aranžování písní. Například Slunce je vzorným příkladem toho, jak má vypadat gradace písně – od semiakustického začátku k velkému tutti kapely s dechovou sekcí v závěru písně. Anebo Rubín – tam zase filmovou hudbu připomínající velkoorchestrální aranžmá povyšuje jinak v kontextu Krajčovy tvorby průměrnou skladbu až kamsi do vznešených rozměrů.
Spolu s novou deskou Kryštof vydali videoklip k singlu Oblohy půl.
Zklamáním desky jsou částečně i některé Krajčovy texty. Richard si vždycky potrpěl na opravdu vybroušené řemeslo, ale tady se objevuje až příliš mnoho gramatických rýmů typu stránku x pozvánku. Někdy to nevadí, ba dokonce to zvyšuje účinek písně, viz třeba „proč hoří nám oblohy půl/a do srdcí sypeme sůl“, ale s každým opakovaným přehráním většinou gramatické rýmy víc a víc iritují – připomínají dětské říkanky. Obvykle se tvrdí, že to bývá proto, že dílko nemělo dostatek času dozrát.
Teď ke spolupracím. Prvním singlem z Půlnočního hříchu je stejnojmenná skladba, kde Krajčovi sekunduje Dominique Alagia. Už z předchozích alb víme, že se občas použitý ženský hlas ke zpěvákovi výtečně hodí, a když se Dominika zbytečně necpe dopředu, je opravdu vymalováno. Beira (neboli Bára Desortová) v Rubínu měla těžší úlohu – vyrovnat se se zmíněným mohutným aranžmá, a i když dělá, co může, zůstává ztracená. Nejvíc jsme asi zvědaví na společnou práci Richarda Krajča a Sergeie Barracudy v písni Moviestars. Ve skladbě jak z amerických disco osmdesátek se ukazuje jedna z možných cest dalšího vývoje Kryštofů, ale chtělo by to někoho, kdo je o něco výraznější, razantnější. Čtvrtým kouskem z této kategorie je společný výtvor Kryštofa s Jelenem Hrej, kapelo v duchu balkánské kapely. Jako žert na konci desky se to dá snést a lze si dokonce představit, že někde na závěr koncertu to taky pobaví a odváže publikum, ale to je tak všechno.
VERDIKT: 70 %
Shrňme to všechno asi v tom smyslu, že skoro padesátník Krajčo a jeho boys jsou ve stavu, kterým prochází každý z nás – v krizi středního věku. Za námi je moře práce, ale svět se vedle nás řítí kupředu a my hledáme cestu, jak do něj naskočit a nezůstat stát na stejném místě jako před deseti lety. Invence je už lehce oslabená a čekáme na další impulsy. Je to prostě ta doba, kterou Krajčo popsal v písni Patrick Swayze: „Když ti v báru holky vykají/ a už dávno pro jiné se svlíkají…“