Soundtrack je to opravdu mini, tedy krátký. Stopáž alba je jen kousek přes půl hodiny. A možná ho klidně mohli nechat jako mikrosoundtrack, zaměřit se pouze na jednu jedinou píseň, ostatní vyhodit do koše a pustit se do tvorby něčeho úplně jiného či navázat právě na tu jednu jedinou věc, která kompletně stojí za to. Že ji vybrali jako první ukázku, čímž publikum natěšené na celou novou desku namlsali a navnadili na podobně mocnou kompletní nahrávku, nebyl nejšťastnější tah. Když se totiž člověk s napětím zaposlouchá do alba, na které se díky pilotnímu singlu moc těší – a ono pak nic, je zklamaný.
Na první pohled zaujmou poetické názvy skladeb, které na sebe také tematicky hezky navazují. Situace mířící k zániku světa se vyvíjejí a gradují, což se žel o hudbě na albu říct nedá. To, co by mělo být vyvrcholením, zlatým hřebem, dokonalou tečkou, je totiž hned na začátku. Stuck! Na to, že pánové písně na tuto desku údajně vybírali téměř ze dvou set napsaných skladeb (většinou inspirovaných taneční muzikou sedmdesátých a osmdesátých let), by se dal očekávat výsledek typu veledílo a žánrově dost jinde, ale ten se jaksi nekoná.
Největší pecka na desce, jež zvedne ze židle i ten nejlínější zadek, je tedy nepochybně hned první píseň Stuck. Thirty Seconds To Mars k ní také pořídili působivý videoklip, poctu Jaredovým oblíbeným fotografům. Možná je škoda, že nenatočili videa i ke všem ostatním skladbám. Obecně sice vizuály k písním bývají spíš dotvořením, tomuto albu bratrů Letovců by však přidaly spoustu bodů navíc. Nejenže je Stuck celkově nejenergičtější, nejchytlavější, nejhitovější, je tam trocha kytary, taneční beaty, ale také ukazuje, že u 30STM je propojení audia a videa nesmírně důležité pro výsledný umělecký dojem, což asi hlavně u krále make-upů, kostýmů a červených koberců Jareda nikoho nepřekvapí.
Ostatní obsah desky už je umírněnější, a pokud by ji snad někdo chtěl poslouchat jako celek, dobře mu poslouží jako soundtrack třeba právě k vytváření make-upu nebo nějaké jiné lehce umělecké činnosti. K vaření, úklidu nebo jízdě autem to moc není, to byste při práci či za volantem usnuli. Možná spíš k relaxaci se zavřenýma očima na pohovce a vizualizaci příběhu, který by nejspíš album It’s the End of the World but It’s a Beautiful Day mohlo vyprávět.
Druhý track v pořadí Life Is Beautiful je také ještě poměrně slibný, pak však přijde Seasons s pro současnost typicky efekty pozměněným Jaredovým hlasem, vyvolávající pocit: „Tohle už přece znám, kde jsem to jen slyšel?“ A pak už je to jen takové, aby se neřeklo, s drobnými výjimkami, jak už to bývá.
Docela silná je také naléhavě znějící baladická Never Not Love You. Nejen díky procítěnému refrénu se snadno a na dlouho usadí v hlavě, srdci i uších. Midnight Prayer je zajímavá, protože je v ní na první poslech něco jinak. Na rozdíl od všech ostatních písní – a je jich celkem jedenáct – totiž půlnoční modlitbu na této desce místo zpěváka, kytaristy a klávesisty Jareda nazpíval starší z bratrů Shannon, bubeník a perkusista. Předposlední Lost These Days je opět trochu údernější díky pulzujícímu tanečnímu beatu. Závěrečná Avalanche začíná a cappella popěvkem a postupně se rozvíjí v atmosférický filmový kus.
U moderních stylových hollywoodských bratrů samozřejmě nezůstalo jen u vlastního přičinění, s albem jim pomáhalo několik britských i amerických producentů, songwriterů a skladatelů. A jestli jste to nepoznali, tak vězte že v písni World On Fire hraje na kytaru Ed Sheeran.
Verdikt: 60%
Je to album spíš pro příznivce atmosférické background hudby. Ostatní si vystačí s otvírací písní. Možná přidají ještě tak další dvě, ale jenom občas.