Někdy se recenzentovi stane, že se zasekne. Slyší desku popáté, pošesté a pořád se mu nedaří udělat si dostatečný názor, jak nahrávku definovat v recenzi. Přesně takto mě nachytala novinka Kings of Leon. Na jednu stranu nabízí zajímavé melodie a některé skladby dojmou na první poslech, na druhou jde ale o tak opatrný rock držící se při zdi, až si člověk říká, jestli se z Kings of Leon pomalu nestává jižanská křesťanská kapela. Takoví ti hodní kluci v košilích, co sice hrají na kytary a jsou trochu zarostlí, ale žádné mámě ve městě nevadí, že se dvoří zrovna její dceři.
Svůj podíl na tom jistě nesou texty, které proplují ušima, a nakonec těžko hádat, o čem vlastně písnička byla. Frontman Caleb Followill vypouští do vzduchu jeden slovní obraz za druhým. Ty jsou sice nápadité, ale jako ucelený tvar vyzní málokdy. „Ve městě je mustang a volá mě / jsi mustang nebo kotě? / O co ti jde?“ zní v refrénu pilotního singlu Mustang. Ehm… cože? Pojďme dál: „V kanceláři mám zlatý glóbus / a na záchodě časák o posilování / cítím se velký a silný už tím, že na něj myslím / a cítím vodu vřít.“ Taková je poetika Kings of Leon po čtvrtstoletí na scéně.
Ono to ale nemusí moc vadit. Caleb to totiž utáhne i bez hlubších textů. Jeho hlas je v lepší formě než na posledních albech. Hypnotizuje, svádí, konejší, našeptává, hecuje, to všechno s lehkostí a pěveckou suverenitou. Skvěle mu v tom asistují vrstvené kytary, je zábava poslouchat rodinnou kapelu Followillů, jak si melodie pinkají mezi sebou a jednotlivé písně jim košatí pod rukama.
V tomto ohledu je třeba vypíchnout práci britského producenta Kida Harpoona. Ten spolupracoval například s Florence + the Machine, Shakirou, Jamesem Bayem, Years & Years a v poslední době třeba Harrym Stylesem a Miley Cyrus, jíž produkoval hit Flowers. Když se s takovým chlápkem zavře ve studiu rocková kapela, pochopitelně můžeme se zájmem očekávat, co z toho vyleze. Harpoon nijak Kings of Leon netlačil do popu a Can We Please Have Fun rozhodně není popová deska, přesto zvýraznil jejich emoce a nadýchal herní projev tak, že se půlka písniček bude líbit i fanouškům Maroon 5. Je ovšem fér zmínit, že zároveň místy nechal kapelu zaběhnout mnohem víc do kytar, zaslechneme typický indie rock z počátku milénia i lehký nádech postpunku. Ale bohužel jen decentně, aby se Kings of Leon náhodou nerozcuchali.
Nejzajímavější skladby se nachází uprostřed nahrávky. Decentně syrovou a dramatickou Actual Daydream následuje jímavá Split Screen a obě skladby umí k posluchači promluvit a dotknout se ho, pokud tedy není ledová královna. Jenže to je výjimka, zbytek tak nějak prošumí, slije se do jedné těžko rozlišitelné polohy, v níž je evidentně Kings of Leon dobře, a záleží na každém zvlášť, jestli mu zrovna tohle sedne, nebo ne.
Není to špatné album, to vůbec. Kings of Leon mají dávno vycizelovaný zvuk a laťku si rozhodně nijak nesnižují. Jen tu nenacházíme prakticky nic, čím by Can We Please Have Fun vynikala v jejich diskografii.
Verdikt: 67%
Nadprůměrný zvuk, průměrný obsah a podprůměrné texty. Kings of Leon se ptají po zábavě, a přitom servírují usedlou nahrávku s několika světlými momenty.