Lizzo předchozí studiovkou Cuz I Love You zaujala jak fanoušky, tak odbornou veřejnost. Po dvou albech u malých labelů konečně zabodovala v mainstreamu, a to způsobem, který nešlo zpochybnit. Nominace na Grammy za desku roku, zisk zlatého gramofonku v žánrové kategorii Nejlepší současné urban album. Počítadla poslechů a zhlédnutí se roztočila tak, že by mohla vyrábět elektřinu, a pozvánky na velké festivaly se jen hrnuly.
Ale hlavně se v šoubyznysu objevila samotná Lizzo, autorka se silným a sebou zdůrazňovaným příběhem Afroameričanky při těle, jejíž úspěch je důkazem, že navzdory předsudkům a překážkám ve společnosti, navzdory šikaně, posměškům a předčasně vyneseným soudům člověk opravdu může dokázat velké věci. Stačí věřit a jít si za tím.
A právě tenhle příběh Lizzo na nové desce vypráví zas a znova. Jeho věčné zdůrazňování a vystavování své image začnou být brzy otravné, jde ale o jedinou slabinu jinak vynikající desky.
Lizzo opravdu zpívá pořád dokola o tom samém. Má pár témat, která recykluje do omrzení. Tím hlavním jsou toxické vztahy: Furt sis mě dobíral, že jsem tlustá a nemožná, ale podívej se, kde teď jsem, blbečku. Takových signálů svým ex vyšle Lizzo na Special tucet. Stejně intenzivně se obrací na své fanynky a neustále je ujišťuje, že když budou věřit sobě a tomu, co dělají, dokážou cokoli. A to je téměř vše, o čem se na Special zpívá.
Záměrně říkám fanynky, protože Lizzo ve své hudbě promlouvá cíleně k ženskému publiku. „Dokud se ke mně chová hrozně, budu psát tyhle písničky. A dokud si je holky budou zpívat, vím, že v tom nejsem sama,“ vypráví Lizzo na konci vynikajícího otvíráku The Sign. V těch několika větách je prakticky všechno, co ji definuje. Jak z autorského hlediska, tak v rámci image, se kterou předstupuje před publikum. Není to výtka, naopak. Lizzo má svůj projev i repertoár vypiplané do takového detailu, že je radost ji sledovat při práci. A to i v případě, že popík nemusíte.
Pokud vám připadá, že rozbor image a textů zabírají zbytečně moc velkou část recenze, nenechte se oklamat. Jde totiž o stěžejní část Lizzina úspěchu a k řadě lidí se ten příběh dostal dřív než její muzika. Ta je ovšem báječná a Lizzo by ji bez problémů prodala samu o sobě. Texty má sice trochu na jedno brdo, ale jinak je Special bonboniéra, po níž si člověk ještě s chutí olízne prsty. Co skladba, to zajímavý kousek. 2 Be Loved (Am I Ready) je výtečná taneční retro záležitost, která nasadí tempo a nepustí vás z parketu. Everybody’s Gay je LGBTQ+ hymna na první dobrou a závěrečná Coldplay s jejich vysamplovaným singlem Yellow je hezky intimní skladba o tom, že tančit na Coldplay je vlastně úplně v pohodě, když jste v náručí toho pravého.
Lizzo se při práci na Special obklopila armádou producentů, těch jmen jsou v bookletu skutečně desítky. Paradoxně se to produkčně nerozsypalo a vznikla barevná deska bez hluchých míst. Lizzo a její tým výtečně míchají žánry. Pořád je to urban pop, ale zaběhne tu do funku, tu do blues. Esenci atmosféry tvoří sedmdesátkové disko a osmdesátkový synthpop, na těchto základech je Special vystavená. Tyhle základy drží pevně a parket na nich postavený se nepropadne, ani kdyby na něj naběhli tanečníci z půlky planety. Velmi zábavná záležitost.
Verdikt: 77 %
Zábavná deska plná dobrých melodií a rytmů, co člověka rozhýbou. Jen ty texty jsou sice sebevědomé, ale pořád dokola.