Obrázek k článku RECENZE: Jako výbuch vulkánu. Když Pinkshift hrají, nástroje se mění ve zbraně
| Petr Němec | Foto: Grandstand Media

RECENZE: Jako výbuch vulkánu. Když Pinkshift hrají, nástroje se mění ve zbraně

Měli nakročeno k solidním kariérám. Všichni tři členové úderky Pinkshift z amerického Baltimoru absolvovali bakalářské studium na prestižní Johns Hopkins University a pokračovali dál k magisterskému titulu. Láska k muzice ale byla silnější a přes rodičovské protesty dostala před školou přednost nejistá hudební dráha. Jejich debut Love Me Forever je ranou přímo na solar.

Jde o skutečně razantní rozkopnutí dveří na největší koncertní pódia. Protože pokud jste dosud na energii kapely nenarazili, v příštích letech se jí nevyhnete. Love Me Forever obsahuje dvanáct natlakovaných věcí, které do maximální možné vzdálenosti odhazují nálepku poppunkové kapely, kterou si Pinkshift dosud nesli. Už jen vlivy, které jsou z desky patrné, naznačují, že jim je podobná kazajka jednoduše těsná. Pinkshift jsou spíše jako Turnstile se zpěvačkou v čele. Spřízněnost obou kapel je víc než slyšitelná a ani Ashrita Kumar (zpěv), Paul Vallejo (kytara) a Myron Houngbedji se jí nebrání. Možná proto překvapí, že tím, co Ashritu Kumar a Paula Valleja k hudební spolupráci spojilo, byl cover písničky Britney Spears.

Při pohledu do historie potenciálních neurochirurgů (Kumar, Houngbedji) a biomolekulárního inženýra (Vallejo) hudebně nejde o nějak dlouhou výpravu do minulosti. Poprvé na sebe výrazně upozornili v srpnu 2020, kdy se jejich skladba I’m Gonna Tell My Therapist on You stala díky šuškandě a sociálním sítím průlomem. Písnička vyšla i na pětiskladbovém EP Saccharine v dubnu 2021. Potenciál, který naznačovaly předchozí nahrávky, se plně ukázal na Love Me Forever. Značnou měrou k tomu přispěl producent Will Yip (Turnstile, Mannequin Pussy, Cradle of Filth), jenž odvedl fantastickou práci. Album skvěle zní, u každého z muzikantů vytáhl to, co jej činí výborným. Na druhou stranu je ta produkce až tak úžasná, jako by trochu kapele kradla duši. Zní to skvěle, ale takováto muzika nemusí být až tak vypulírovaná. Jestli si můžete být něčím jisti, pak tím, že největší silou Pinkshift bude energie a projev při živém hraní. A při něm (zvukovou) dokonalost nehledáte.

Když si Love Me Forever pustíte, neobjevíte nový kontinent. Z alba nezní nic revolučního. Tu jsou slyšitelní My Chemical Romance, jinde No Doubt, Paramore nebo Guano Apes. V některých polohách a protahovaných slabikách dokonce Sluníčko a Lenka Dusilová z jejich jediného alba z roku 1994. Hudebně jde o stylovou směsici, kde se střetávají pop punk, grunge, post hardcore. Ale vše je zahráno s takovou energií, že si to rádi poslechnete. Zpěv Ashrity Kumar je strhující, kytarová palba Paula Valleja mocná a raketometná. Hřmotné bicí Myrona Houngbedjima svou pekelnou kadencí dávají vzpomenout na bicmana Black Midi Morgana Simpsona. Což je bezesporu kompliment.

Úvodní I’m Not Crying You‘re Crying vás znejistí. Není to Sandra Nasic? Nevrátil jsem se v čase? Nevydali Guano Apes novou desku? Ne, což odvodíte i z toho, že zvuk je jako z roku 2022, nikoli z devadesátek. Nabustrované kytary, energie zpěvu i dynamo bicích je tím, co si krade pozornost vašich smyslů. Pinkshift sází jednu energickou pecku za druhou. Znít tak celé album, bylo by jednotvárné. Ale přijde balada In a Breath, v níž je zpěv doprovázen pouze klavírem, a je příjemným okysličením. Nabízí jinou polohu kapely, která probleskuje i v songu Cinderella.

Nejsilnější ale přesto Pinkshift zůstávají tam, kde sešlápnou plyn až na podlahu. Právě tam totiž mohou ukázat své až netušené hudební kvality, jako je tomu v Burn the Witch. Kytara a bicí nabízí nezměrnou energii, Kumar pak zpívá o tom, co známe i ze zdejších končin. Stíhání a upalování „čarodějnic“ pod patronátem církve. Zároveň vše Kumar mentálně přenáší do současnosti, protože psychóza davu zůstává po staletí totožná. (Co kdybychom jí stáhli kůži / Z kostí / A ona by se odhalila jako monstrum / A pak jsme vyhráli / Všichni můžeme jít domů a oslavovat v hříchu).

Love Me Forever je víc než dobrá debutová deska. Ve svých dvanácti částech nabízí surové hudební emoce, které nečerpají pouze z osobních zkušeností zpěvačky Ashrity Kumar, jež je autorkou textů. Popisuje v nich nejistotu, úzkosti, deprese i milostné trable. Zároveň balancuje na hraně mezi vzdorem a vlastní zranitelností. Jako pětadvacetiletí členové své generace na Love Me Forefer Pinkshitf reflektují i nihilismus věkových souputníků, kteří do dospělého života vstupovali v době nejistoty, kulturních válek i rostoucí genderové emancipace. A to ve světě, jenž se může jevit značně nepřátelsky. A takovému světu je, nejen podle názoru Pinkshift, potřeba nakopat zadek. Love Me Forever to naplňuje měrou vrchovatou.

Verdikt: 72 %

Pinkshift se na albovém debutu prezentují oprávněným sebevědomím a neskrývaným naštváním. Tuhle emoci přetavují v energii, která vás může odpálit k hudebnímu zážitku. Zralá prvotina při znalosti předchozího katalogu budí oprávněnou zvědavost. Budoucnost se totiž jeví víc než nadějná.