Novinka Black Midi navazující na předchůdce zásadně, nikoli však dominantně čerpá z debutu. A především – neohlíží se na nikoho mimo kapelu.
Je neuvěřitelné, co kapela fungující od roku 2017 už dokázala nabídnout. Její zvuk a směřování značně ovlivnil odchod kytaristy a jednoho ze zakládajících členů Matta Kwasniewski-Kelvina po vydání debutu. Zapojení saxofonisty Kaidiho Akinnibiho a klávesáka Setha Evanse na druhé desce Cavalcade výrazně rozšířilo stylovou paletu, již kapela nabízí. Na novince šli Geordie Greep (zpěv, kytara), Cameron Picton (zpěv, kytara) a Morgan Simpson (bicí) v tomto směru ještě dál. A přitom se vraceli zpátky do historie.
Hellfire stále nese rukopis Black Midi, které je ostatně na současné scéně problematické zaměnit s někým jiným. Ubylo ale viscerálních skladeb a pasáží a nahradila je opulentní práce se styly a použitými nástroji s orchestrálními pasážemi téměř hollywoodského stylu.
Novinka je dosud nejambicióznější deskou Black Midi. Jde o koncepční album o smrti a posmrtném životě, jež však nabízí i Las Vegas a kabaret. Ona lokace není zmíněna náhodou. Geordie Greep totiž na albu často zní jako Tony Bennett nebo Frank Sinatra. Jazz a swing jsou na téhle desce až nezvykle často přítomné. Samozřejmě, zůstává i tradiční Greepův zběsilý odsekávaný monolog, který nabízí pěvecký kontrast analogicky k četnému střídání temp a poloh v jednotlivých skladbách.
Stále zde slyšíte mathrock, post punk, noise rock, ale jazzové pasáže ukazují, jak je model prvního alba kapele těsný. Je fascinující sledovat preciznost a hudební povědomí u muzikantů, kterým v době nahrávání desky bylo teprve dvaadvacet. Na Hellfire je víc než cokoli jiného patrná jejich radost z toho, že se mohou vydat po dosud neprošlapaných cestách a dovolit si přitom nejrůznější výpravy do neznáma. Vždy totiž dojdou do cíle a neztratí se.
A to přesto, že trademarkem Black Midi hojně přítomným i na tomto albu je řízený chaos. Jeho příklady (stejně jako schopnost s ním mistrovsky pracovat) jsou atmosférická a vtahující Sugar/Tzu nebo Eat Men Eat. Neklid kapela ale nevyjadřuje pouze hudebně. V singlu Welcome to Hell Greep znervózňujícím podáním zobrazuje smysly bývalého vojáka trpícího posttraumatickou stresovou poruchou.
Aby se obrovská intenzita dala vůbec vstřebat, nabízí Black Midi sedativum jménem Cameron Picton. Jeho pěvecké výkony v Eat Men Eat a především lyrické country baladě Still (A kdybych někdy potřeboval lásku / Je to teď / Jen si mě vezmi) dávají téměř zapomenout na obří smyslovou nálož, jež při poslechu ostatních položek alba téměř nepřetržitě vybuchuje. U Still se můžete uvolnit a vnímat křehkost pro Black Midi až nezvyklou.
Posun kapely oproti předchozím albům je patrný i díky producentské práci. Zatímco debut obstaral Dan Carey, který se neklidným mladým londýnským kapelám věnuje poměrně vydatně, druhé album si Black Midi spoluprodukovali s Johnem Murphym a Martou Salogni. A právě italská producentka žijící v Londýně znovu dostala důvěru kapely. Možná Black Midi chtěli do svého zvuku i skladeb dostat něco z toho, co už Salogni dokázala při spolupráci s takovými interprety, jako jsou Björk, M.I.A., Groove Armada, The Orielles nebo Django Django. Tak či tak, rozdíl ve výsledcích dodaných s Danem Careyem a Martou Salogni je patrný na první poslech. A ti, kteří preferují debut Schlagenheim, z něj nadšení nejsou.
Přesto je Hellfire dobrá deska. Vytknout se jí dá určitá studiová sterilita. Muzikanti z Black Midi jsou totiž úžasní v tom, že co nahrají na album, jsou schopni odehrát i na koncertě, jak na jaře ukázali v pražské Meetfactory. A ať se to při gargantuovské nabídce (nejen) Hellfire může zdát s podivem, Black Midi jsou primárně koncertní kapela. Právě při živém hraní tohle muzikantské monstrum ožívá a dává průchod svým instinktům. Na albu jde o divoký, odvázaný, přesto kontrolovaný snímek mysli, na koncertě o hudební a emoční uragán.
Verdikt: 88 %
Hellfire nabízí další hudební posun Black Midi. Nepřestává fascinovat, jaké polohy je kapela schopna do své zběsilé intenzivní divočiny zakomponovat. Na další desce ale bude potřeba zamířit jinam. Pokračování ve vyšlapaných kolejích není cestou pro inovátory.