Burning Ambition je příběh londýnských outsiderů, kteří to z hospod dotáhli až na světové stadiony. A přesně to film nabízí: hromadu archivních záběrů včetně zrození Eddieho, velké milníky a především silné spojení kapely s fanoušky. Ono spojení si ostatně brzy znovu připomeneme i v Česku - až Iron Maiden vystoupí 14. června jako hlavní hvězda speciálního závěrečného dne Rock for People.
Na letišti cestou na krátkou návštěvu Londýna jsem zcela náhodou zjistil, že v době mého pobytu jde akorát do kin v metropoli dokument Iron Maiden: Burning Ambition a jedno kino mám za rohem od hotelu na Piccadilly Circus. Co může být lepší než vidět dokument o kapele, která vás formovala od školních let? Některé příběhy se píšou jednoduše.
Odpadlíci ve městě punku
Úvod snímku zasadí kontext, který s odstupem času už není tak patrný. Iron Maiden vznikli jako parta outsiderů ve městě, které naplno žilo punkem. Zřejmě to byla právě tvrdohlavost Steva Harrise nehrát jako všichni okolo, která kapelu odlišila a rychle vystřelila nahoru. Důležitou roli také hrálo od počatků silné propojení s fanoušky, což film zmiňuje opakovaně. Ostatně historii Iron Maiden průběžně komentují nejen kolegové z branže, ale právě i věrní fandové ze všech koutů planety – a mezi nimi je i třeba Javier Bardem, který o Iron Maiden mluví s takovou oddaností, až působí jako oficiální vypravěč legendy. Svůj prostor dostává samozřejmě i Eddie, jemuž parta stydlivých kluků z východního Londýna vdechla život překvapivě proto, aby na koncertech odlákala pozornost od sebe sama. Nevědomky tak vznikl nejen maskot, ale unikátní branding, který kapele vtiskl definitivní identitu.
Film se ale úvodem příliš nezdržuje, skutečný příběh začíná s příchodem zpěváka Bruce Dickinsona kolem září 1981. Ten přichází ve chvíli, kdy se z dobře nastartované kapely stává masivní mašinérie, která neumí brzdit. Horská dráha, která jen zrychluje, jak poznamená sám Dickinson. Turné střídá turné, deska střídá desku, publikum roste a s ním i tlak. Zrovna k této osmdesátkové éře Iron Maiden se s velkým pochopením vyjadřuje Lars Ulrich z Metalliky. Protože kdo jiný by měl rozumět stavu, kdy kapelu žene vlastní úspěch rychleji, než je zdrávo?
Do českých kin film Burning Ambition vstupuje 14. května
V dalších minutách dochází na příběhy, které možná ne každý zná. Třeba jak se heavymetalové hvězdy ocitly v roce 1984 na plese v Polsku. Názornou ukázkou dravého nasazení v osmdesátých letech je pak moment z mamutího koncertu na Rock in Rio v roce 1985. Dickinson si na pódiu rozbije hlavu, ale místo řádného ošetření ho ženou zpět na pódium, aby tam odevzdal všechno. Show zkrátka musí pokračovat, i kdyby tekla krev.
Když film dorazí na konec osmdesátek, je patrná únava. Kytarista Adrian Smith bojuje s tvůrčím blokem a odchází, místo něj nastupuje Janick Gers a s ním těžká devadesátá. Těžká pro kapelu pochopitelně. Svět se mění, heavy metal je mimo módní proud a nakonec i Bruce Dickinson chce z vlaku vyskočit a v roce 1993 odchází. Obecně známou story obohacuje akorát komentář bubeníka Nicka McBraina, který tak ukazuje, jak loajální i tvrdý uměl být. Je to jeden z mála momentů ve filmu, kdy se divák dozví něco o vztazích uvnitř kapely.
Na premiéru v Londýně kapelu doprovodil Eddie
Éra zpěváka Blaze Bayleyho, který v kapele zůstal nějakých pět let a dvě alba, je ve filmu podaná bez velkého sentimentu, ale s několika výmluvnými detaily. Maiden se – především v Americe – vracejí do menších koncertních sálů. Ne všichni fanoušci nového zpěváka přijímají a na koncertech dochází i několika konfliktům. Je v tom i symbolika doby, které vévodí grunge. Kapela, která jen o pár let dřív dobývala stadiony, najednou bojuje o to zůstat vůbec relevantní. Zrovna tohle období glosuje pro změnu Gene Simmons z Kiss coby další host dokumentu. Vidět rockového veterána nelichotivě hodnotit grunge patří ke vtipným momentům filmu.
Druhá šance
Návrat Bruce Dickinsona a s ním i Adriana Smithe na přelomu tisíciletí je shrnutý až směšně jednoduše. Na kapelním setkání se Steve ptá Bruce, proč se chce vrátit. Bruce odpoví, že chce zase hrát velké koncerty. Hotovo, provozní rozhodnutí, jedem dál. O tom, jak aktivní roli v příběhu sehrál manažer Rod Smallwood, nepadne ani slovo. Zajímavý je tak opět postoj bubeníka Nicka, který zprvu nechtěl zpěvákovi dát žádnou druhou šanci.
Příběh kapely v novém tisíciletí se pak zastavuje u dvou milníků, které se shodou náhod oba týkají zdraví. Jeden příběh je o rakovině Dickinsona a jejím zdárném překonání. Druhým milníkem je pak odchod už zmiňovaného bubeníka McBraina, kterého po prodělané mrtvici přestává poslouchat vlastní tělo. Na tom je pozoruhodné přemýšlení kapelníka Harrise, který je ochoten přepsat i některé bubenické party, jen aby mohl dlouholetý bubeník zůstat v kapele. Ani to ale nakonec nestačí. Závěr filmu možná nechtěně vyznívá jako nevyhnutelné memento, že i nesmrtelná kapely jsou smrtelné. Kapela, která přežila punk, grunge, fungování na hraně fyzického vyčerpání, tvůrčí krize i zásadní personální změny, neúprosnému času neujde.
Burning Ambition je energický a zábavný dokument plný archivních záběrů, ale není to žádný big-screen shock and roll do hloubky. Není to dokument v duchu Some Kind of Monster, žádný rokenrolový příběh vyprávěný jako záznam terapeutické skupiny. Přitom třeba intenzivní éra s prvním zpěvákem-bouřlivákem Paulem Di’Annem nebo těžké období uprostřed devadesátek by stály za větší rozbor. Tady se ale do ran prakticky nesahá. Film je ukáže, ale pak jde hned dál. Fanoušek se nedozví mnoho nového. Burning Ambition jen velmi dobře zpracovaná připomínka, proč mýtus Iron Maiden funguje už půl století.