Příběh I Prevail je vskutku pozoruhodný. Jako jedna z mála kapel dokázala rychle zazářit debutovým albem v roce 2016, na něž navázala dodnes svou nejúspěšnější deskou Trauma (2019), která kapelu instantně vystřelila na přední místa harmonogramů největších festivalů na světě. A nebylo se tehdy ani čemu divit. Trauma bylo po všech stránkách dokonalou ukázkou komerčního, leč nesmírně chytlavého alba s pořádnou náloží hitů, jež se žánrově opíraly především o fúzi metalcoru s genericky popovými refrény. Refrény, pro které byl hlas Briana Burkheisera natolik příznačný.
Možná právě tento raketový start následně kapele sebral vítr z plachet. S třetí řadovkou True Power (2022) kapela nedokázala zcela navázat na předchozí úspěchy, ale přesto si dokázala udržet kvalitu a především charakter. Ten však nyní s čerstvou deskou poněkud ztratila a nutno podotknout, že rozchod Burkheisera s I Prevail, který nastal letos v květnu, skupinu poslal zpátky na startovací čáru.
Přiznám se, že mě dost mrzí psát následující řádky, protože tyhle Američany dlouhodobě obdivuji za jejich snahu učinit metalcore ještě přístupnější širším masám posluchačů. Nicméně kapela donedávna stála právě na hlasech Burkheisera a screamera Erica Vanlerbleghe, mezi nimiž panovala nezdolná synergie. Dalo by se říci, že I Prevail měli hned dva silné frontmany, kterým zbytek kapely kryl efektivně záda silnými groovy, riffy i chytlavými samply ze synťáků. V podstatě celý corový svět jim tenhle tandem mohl závidět. Na Violent Nature je tomu však jinak…
I Prevail si nelámali hlavu s hledáním náhrady, a tak všechnu vokální odpovědnost hodili na Vanlerblegheho, který je sice famózním zpěvákem, ale barva jeho čistého hlasu se zdaleka neblíží hlasu jeho bývalého kolegy. Navíc I Prevail jako by i málo s tímto faktem pracovali. Fanoušci by zřejmě čekali, že se kapela ubere tvrdším směrem, jak už naznačoval třeba stejnojmenný singl Violent Nature. Jenže příklon k deathcoru a obecně drsnější formě zcela nepřišel. Desku vyplňují značně vleklé písně jako Annihilate Me nebo čistě rádiové alt-rockové balady Into Hell a Crimson & Clover, které zdaleka nemají takovou sílu jako třeba Let Me Be Sad nebo Every Time You Leave na desce Trauma. Zkrátka, v těch jemnějších písních Burkheiser prostě chybí.
Je trochu zvláštní, že se I Prevail skutečně více na nové desce neodvázali a nezkusili trochu experimentovat. Album i po dynamické stránce značně pokulhává, neboť některé pomalejší tracky rozbijí vyřvané nářezy typu NWO nebo God, které spíše působí jako masivní breakdownové vatové stěny na začátku a na konci alba. Až to na mě trochu dělá dojem, že kapela na celou desku ještě zdaleka nebyla připravena – ostatně to odráží i značně negativní a temná atmosféra, která z ní vychází.
Co se však albu rozhodně upřít nedá, je zdařilá produkce a poměrně vyvážený zvuk, o nějž se tentokrát překvapivě nepostaral letitý kapelní producent Tyler Smyth, nýbrž kapelní baskytarista Jon Eberhard. Album je jinak na poměry světové metalcorové scény solidně nahrané, což ale není u I Prevail zas takovým překvapením. Horší je, že kapela nyní citelně ztratila charakter a řadí se tak mezi plejádu metalcorových kapel, které zní značně podobně, ne-li stejně.
A to je prostě veliká škoda. Přeji do budoucna I Prevail, aby se více poprali s celkovým zvukem, ten teď chtě nechtě budou muset nalézt. Náznaky na albu Violent Nature tam jsou, ale je třeba se více vyprofilovat. Za sebe trošku cítím, že příklon k deathcoru a přímočařejším trackům by jim mohl sedět. Vanlerbleghe je přece jenom o něco lepší screamer.
Verdikt: 61 %
Čtvrtá řadová deska I Prevail trpí absencí charakteru. Skupina spíše než album představuje souhrn singlů značně žánrově rozkročených, což ve výsledku celou desku trochu shazuje. Kapela stále musí řešit problém s odchodem zpěváka Briana Burkheisera, aby znovu na scéně začala vyčnívat svou výjimečností.