Emily Burns, přestože plnohodnotně debutuje až ve 30 letech, má za sebou už řadu zajímavých zkušeností – začínala ve studiích Abbey Road jako pouhá recepční, nakonec díky tomu s jedním z místních producentů vydala svůj první oficiální singl. Chvíli působila pod labelem Island Records a hrála i na několika britských festivalech nebo na zmiňovaném Metronomu. Úplným nováčkem tedy není.
Začátečnicky nepůsobí ani debutové album Die Happy, kolekce dvanácti písní, především balad, jejichž ústředním tématem jsou láska či vztahy. Emily Burns umí psát i zpívat citlivě a s naléhavostí, songy jsou produkčně vypulírované a uhlazené a v žádném případě nejsou ušité horkou jehlou. Silných zářezů je tu několik – svým nábojem a atmosférou vyčnívají třeba titulní Die Happy, sladce euforická Balcony Floor nebo decentní a tklivá Stay.
Přesto působí deska na ploše 37 minut poněkud monotónně a změny v dynamice se odehrávají jen velmi minimalisticky. Albu chybí trochu větší barevnost, která by vypíchla kontrasty a různé polohy. Přece jen není balada jako balada – pokaždé si jde trochu pohrát s aranžemi a dynamikou. V této podobě je Die Happy nahrávkou, která se obejde bez zbytečných pozlátek a je příjemně civilní, ale zároveň je tak trochu na jedno brdo.
Kdo přitom viděl set Emily Burns na Metronomu, ví, že mu barevnost ani gradace nechyběly, jakkoli jsou písně spíše pomalejšího tempa jádrem zpěvaččiny tvorby. Na tom není absolutně nic špatného, protože pop není jen o cukrově rozjuchaných písničkách, a smutných holek či kluků není nikdy dost. Album Die Happy by ale přesto nějaký ten drobný řez potřebovalo, aby nezůstalo jen sympatickým, leč poněkud zaměnitelným kouskem.
Emily Burns totiž potenciál i dispozice k dalšímu růstu má. Její plnohodnotný vstup na hudební scénu je možná opatrný, ale rozhodně ne rozpačitý nebo vyloženě slabý.
Verdikt: 60%
Debut Emily Burns sází víceméně vše na jednu kartu – srdceryvné a dojímavé balady. Ty nejsou v jádru vůbec špatné, ale zhruba v polovině alba se už zají. Chtělo by to více lehkosti a barevnosti.