Abych předešel případným výtkám, že album nesrovnávám s předchozími nahrávkami J.A.R. nebo že se málo zaměřuji na skladatelskou úroveň a souvislosti, úvodem musím přiznat, že hudbou J.A.R. nejsem příliš políbený. Kapelu jsem začal sledovat až v období, kdy vydávala Eskalaci dobra (2017), což bylo album, které mě bavilo vtipnými texty a bohatým využitím různých nástrojů a jejich barevností. Lehkostí a radostí z muziky si mě tehdy kapela získala ještě jako náctiletého a myslím si, že nebudu ze zástupců „mladší generace“ jediným, koho parta funkových legend dostala.
Muzikantskou radost a upřímnost cítím i z čerstvě vydaného alba Jezus Kristus Neexistus?. Na první dobrou zaujme chytlavým zvukem a dotaženou produkcí. Zajímavé jsou dynamické zvraty mezi jednotlivými písničkami, které sice často zní žánrově dost odlišně, ale jako celek to kupodivu všechno skvěle ladí a ve výsledku funguje i jako celistvý příběh. Ten je plný vtipu, nadsázky, kontroverze a sprostoty.
Téměř po celou dobu poslechu se nedokážu ubránit lehkému úsměvu. A to přestože album začíná myšlenkově těžkou titulní skladbou, jejíž text je docela ostrým komentářem současnosti. Ten utne následující song Sláva nazdar výfetu s chytlavým beatem, který pojednává o zkušenostech jednotlivých protagonistů kapely s drogami, a hostující vokály Oriona a Vladimira 518 tu tedy sedí jako prdel na hrnec. Rozhodně se jedná o jednu z nejchytlavějších písní alba, jež je pozoruhodně dynamicky rozvrstvené a žánrově rozmanité. Bohaté zkušenosti muzikantů prosakují do každé minuty stopáže a čistě hudebně je album na tuzemské poměry jízda. Kromě funku a rapu jsou tu ohlasy reggae (Reggay) na samé hraně korektnosti („negay“) nebo ploužák Herečky píšou, který udržuje napětí vyšperkovaným sprostým textem („refrény píčou“). A ten kontrast nejen pobaví, ale udrží posluchače v pozoru. Poněkud překvapivý je i první singl Už jsem v důchodu s chytlavým elektro-boogie rytmem. Kupodivu ale vůbec nepatří mezi nejchytlavější skladby desky.
Možná jediný zásadnější problém mám se samotnou délkou nahrávky, která činí téměř hodinu. Na jedné straně si užívám hudební bohatost a nekonvenční přístupy k jednotlivým skladbám. Přesto cestou skrze tuhle multižánrovou a dynamicky proměnlivou džungli ke konci trochu ztrácím koncentraci. A tu nové album J.A.R. vyžaduje. Skladba Poslední rváč mi na konci alba nejdřív nepřipadala příliš poutavá. Když jsem se k ní ale vrátil a pustil ji zvlášť, zjistil jsem, že mě baví vlastně nejvíc. Nadhled ostřílených muzikantů a láska k hudbě z ní přímo čiší.
Jezus Kristus Neexistus? je po šestileté pauze spíše muzikou na delší večery a k hlubšímu přemýšlení. Ač by se celá řada písniček neztratila na pořádně rozjeté diskotéce, nápaditě uchopené skladby a vulgarity kryjí vážná sdělení, která vyžadují soustředění. Hudební fajnšmekry J.A.R. bezesporu nadmíru potěší nejen texty, ale i po muzikantské stránce. Znovu se jim povedlo zcela svobodomyslné album pro posluchače všech generací.
Verdikt 87%
J.A.R. působí svěže a dokazují, že rozhodně nepatří do starého železa. Hudební otevřenost jim svědčí, což u nás lze říct jen o hrstce kapel. Zábavně a instrumentálně na výši se vyjadřují i k vážnějším tématům. Jezus Kristus Neexistus? je odrazem současné doby a také důkazem, že sranda se dá stále dělat úplně ze všeho.